Co pro nás znamená Brusel? Jsou to nevolení úředníci, kteří nám nerozumějí, a stejně nám říkají, co smíme dělat? Nebo spíš místo, kde se můžeme domluvit s dalšími státy a prosadit své priority? A jak vypadá každodenní práce v EU – je to zašívárna, nebo adrenalin?

Seriál Babylon Brusel vám ukáže zákulisí EU přímo očima těch, kteří tam žijí a pracují. Budeme se věnovat všemu, co se právě projednává na půdě evropských institucí a brzy to ovlivní život v Česku, ale nezapomeneme ani na každodenní problémy. To vše vám dnes přiblíží dlouholetý evropský insider Ondřej Krutílek.

Ondro, jsi naším předním odborníkem na EU. Společně s Petrem Fialou a Markétou Pitrovou jsi napsal nejobsáhlejší českou knihu o EU, každý měsíc dáváš dohromady monitoringy evropské legislativy a stal jsi se evropským poradcem předsedy vlády. Když tedy člověk potřebuje o EU něco vědět, tak prostě „sáhne po Krutílkovi“, je to tak?

No to nevím. Problematice spojené s EU se věnuju sice dlouho a je fakt, že v různých pozicích a s drobnými přestávkami v Bruselu a Štrasburku pobývám už od roku 2004, ale jsou jistě i povolanější.

Myslím, že většina z nás si neumí tvou práci představit. Co konkrétně děláš? Jak vypadá tvůj běžný pracovní den?

Oficiálně jsem teď APA, tedy akreditovaný parlamentní asistent, který se pohybuje mezi Bruselem a Štrasburkem. Kromě toho existují ještě lokální asistenti působící v členském státě poslance. Mým šéf je MEP, Member of the European Parliament, tedy evropský poslanec, nyní konkrétně Saša Vondra. Formálně mě ale zaměstnává Evropský parlament. Z toho plyne řada praktických problémů, např. s délkou pracovní doby, určuje ji tak trochu EP i MEP, ale to je na delší povídání… V naší kanceláři jsem mezi APAs za seniora – jak profesně, tak bohužel i jinak.

No a běžný pracovní den vlastně neznám. Pominu-li, že dost cestuju (jak pracovně, tak i proto, že chci být se svými dětmi, které žijí v Česku), soustředím se především na přípravu jednání o legislativě EU, která má nezřídka bezprostřední dopad na náš život. Snažím se často velmi odborné a technicistní návrhy co nejlépe pochopit (jako absolvent evropských studií rozumím mechanismu, tedy tomu, jak se co přijímá, ale věcně je to mnohem složitější, na to člověka nepřipraví ani pět vysokých škol). Studuju podklady od stakeholderů, tedy nejčastěji firem, které mají na přijetí nebo odmítnutí nových pravidel nějaký zájem, a snažím se v tom všem zorientovat a stanovit, jak se k návrhu postavit. Mým úkolem je poslanci doporučit, jestli by se měl stát zpravodajem (a vést konkrétní návrh celým legislativním procesem) nebo stínovým zpravodajem (což mu zaručí menší vliv, ale pořád „bude u toho“). Alternativa je, že k návrhu třeba jen předloží pozměňovací návrhy.

Čili je to hodně individuální, asistenti jiného europoslance se soustředí zas na něco jiného.

Přesně tak. Saša Vondra je tzv. koordinátorem ve výboru pro životní prostředí (ENVI), což znamená, že tam reprezentuje naši konzervativní frakci ECR, a může si tedy do určité míry volit, co si vezme na starost osobně a co přidělí jiným poslancům. To je pochopitelně výhoda, ale také docela dost práce, hlavně v koordinaci, kterou mám na starosti také já. V této souvislosti často spolupracuji s českým stálým zastoupením v Bruselu nebo dalšími českými poslanci. Agendy je hodně, ale lidí, kteří by ji pokryli, bohužel málo. Zkrátka a dobře, mou prací je být pořád ve střehu, správně rozpoznávat, co je nebo může být problém, a podle toho určit, čemu se věnovat a čemu ne.

Řeším tedy primárně nejdůležitější agendu ve výboru ENVI, který je toho času největším evropským bojištěm. A když se nezabývám přímo legislativou, připravuju s kolegy v kanceláři různé doprovodné projekty, které s naší prací úzce souvisí. Aktuálně jsme například dokončili informační příručku k financování Green Dealu. Jmenuje se Green Deal: návod k použití s podtitulem Jak v ČR co nejlépe využít peníze na zelenou transformaci? Je určená obcím, firmám i neziskovkám, aby se mohly co nejlépe připravit a následně co nejúčinněji čerpat prostředky na své zelené projekty. A začínáme pracovat na přípravě odborné konference na půdě EP, kde by měli vystoupit vědci, kteří sice uznávají, že klimatická změna je vážný problém, ale nesouhlasí s poněkud úzkým pohledem, s nímž k ní v posledních letech EU přistupuje. Ochrana životního prostředí prostě není jen boj s emisemi oxidu uhličitého.

Jak velká je vlastně komunita Čechů v Bruselu? Spolupracujete? Existuje nějaká výměna informací, vycházíte si vstříc? Připomínám, že 21 českých poslanců je zastoupeno ve všech sedmi politických frakcích.

Čechů je v Bruselu překvapivě hodně. Znovu jsem si to uvědomil, když se v listopadu slavnostně instalovala Havlova lavička v parku za budovou Evropského parlamentu. Byly nás tam desítky, mnohdy celé rodiny i s dětmi. Vždycky je fajn potkat někoho, s kým si můžeš promluvit v mateřštině. Já osobně nejvíc spolupracuju s lidmi ze stálého zastoupení. Vyměňujeme si informace o aktuálních projednávaných tématech, aby oni věděli, co se děje v EP, a já, co se děje v Radě, tedy mezi členskými státy. Dobrou zkušenost mám s lidmi z Komise, ale tam jsme podreprezentovaní, takže na Čecha tam jen tak nenarazíš. V EP samozřejmě nejvíce mluvím s kolegy z ODS, poslanci i asistenty a také s českými advisery  (odbornými konzultanty) v ECR, ale neformálně jsme v kontaktu i s lidmi z jiných frakcí – opět buď přímo s poslanci, nebo jejich asistenty. Záleží vždy na tématu a potenciální shodě, kterou jsme schopni najít. A taky na tom, na koho máš telefon a kdo odpovídá na maily. Někdy to jde, jindy převáží rozdíly, které mezi sebou jednotlivé strany mají doma.

Musím ale říct, že mi nikdo z Čechů v jakékoli instituci EU nikdy spolupráci neodmítl, i když samozřejmě s některými to jde snáze, s jinými hůře, záleží na člověku. Doufám, že do budoucna se podaří lépe koordinovat naše nejdůležitější pozice ke konkrétním návrhům, které mají potenciálně velký dopad na české firmy i lidi u nás doma, a to minimálně na půdorysu koalice Spolu. Několikrát se to podařilo i před sněmovními volbami a jsem přesvědčený, že je v zájmu nás všech, i s ohledem na nadcházející předsednictví, v tom pokračovat.

A mimo českou komunitu? 

Nejlepší je to přirozeně s kolegy v ECR, bylo by divné, kdyby tomu bylo jinak. Svou roli v tom ale určitě sehrává fakt, že Saša Vondra je opravdu silná osobnost a je oním koordinátorem v ENVI, takže celá ECR musí tak trochu pracovat pro něj, bez ohledu na národnost. Výbornou zkušenost mám s adviserem, který je Brit, který v ECR pracuje pod hlavičkou polské delegace – svědomitý, pečlivý, s krásnou Oxford English a skvělým vychováním. To je fakt radost! Doplňuje ho Polák, který je trochu rázovitý, ale zase rozumí tomu, co trápí nás ve střední Evropě. Nebýt těchto dvou, byla by má práce v EP mnohem těžší. Odchod Britů mě mrzí, jejich postoje a názory byly užitečné. Jinak samozřejmě nejvíc mluvím s lidmi z frakcí EPP a Renew, protože dokážeme najít styčné body. Hlas rozumu občas zaznívá i od některých lidí z ID, ale ti jsou jako celek a z pochopitelných důvodů (Le Pen, Salvini) „toxičtí“.

Naopak málokdy nacházím shodu se socialisty, až na čestné výjimky jsou i ti z našeho regionu až příliš „eurohujerští“, tím myslím, že podle mého názoru nedomýšlejí negativní důsledky svých rozhodnutí na lidi doma. Je to paradox, protože pokud skutečně stále reprezentují ideologii, kterou hlásají, měli by to být právě oni, kdo by se měl nejvíce zastávat „obyčejných lidí“. Komunisti, to je ten samý příběh, stejně jako zelení. Pokud jde o konkrétní  národnosti, nemám žádnou preferenci, mluvit se dá s kýmkoli, spíš záleží na tom, s kým si člověk sedne.

Jak si máme představit vaše pracovní zázemí? Víme, jak vypadá sál, kde zasedá parlament, ale co jeho zákulisí? Předpokládám, že je vše v jedné budově či souboru budov. Jsou třeba poslanecké kanceláře jedné frakce pohromadě, nebo jaké platí zásady? Udělej nám prosím takovou kratičkou virtuální prohlídku.   

Čím větší frakce, tím lepší budova, tedy blíže jednacímu sálu, tzv. hemicyclu, což platí jak v Bruselu, tak ve Štrasburku. ECR je tedy bohužel relativně daleko (v budově Scholl, ve Štrasburku v budově Madariaga), tak se nachodíme. Jinak ano, poslanci a asistenti jedné frakce jsou zpravidla v jedné budově. Poslanec má kancelář sám, asistenti většinou sedí po dvou. To, že v Bruselu aktuálně sídlíme skoro na konci světa, má ale i své výhody – kanceláře jsou docela velké a máme i pěkné zázemí, třeba renovované kuchyňky. Po volbách v roce 2019 vůbec došlo k velké rekonstrukci, a prostředí je teď mnohem hezčí.

No ale nebudu předstírat, že je to idylka. Po organizační stránce jde v EU máloco snadno – od napojení nového mobilu a laptopu na síť a email EP, přes vykazování cesťáků až po evidenci home office (tzv. teleworking). Na druhou stranu, pokud člověk nechce, nemusí z „baráku“ vůbec odcházet. Jsou tu kavárny, obchody s potravinami, trafiky, kantýny, bary, fitko, kadeřník, pošta, čistírna… Když se nad tím zamýšlím, je to vlastně až strašidelné, proto se snažím co nejvíc chodit ven, do normálních obchodů, normálních restaurací a bavit se s „normálními“ lidmi i o jiných věcech než o politice.

No a Štrasburk ani nezmiňuji, tam je tak nějak všechno divné, stísněné, do jinak krásného města se kvůli práci pořádně ani nedostaneš… Plusem je jen relativně dobrá kantýna, i když i ta šla během covidu postupně dolů.

Mám já jako běžný člověk vůbec možnost svého poslance a jeho tým nějak kontrolovat? Kolují různé zaručené zprávy, že někteří poslanci se v parlamentu téměř neukážou a jejich týmy jsou složeny z příbuzných či známých, které nikdo nikdy neviděl. Jak to je?

Poslanci jsou motivováni, aby v EP byli co nejvíce, protože za každý den, který tam stráví, získávají diety. Jsou tedy takoví, kteří jsou v budově, kdykoli je to možné, ale většina zpravidla jezdí jen na jednání „svých“ výborů a na plenární zasedání. Kontrolovat docházku lze u asistentů tím, že si HR oddělení vytáhne data o příchodech a odchodech z budov EP, kam se člověk dostane jen s kartičkou, které se říká badge. Dotyčný člověk s tím ale musí souhlasit. Ovšem to, že člověk do EP přijde, samozřejmě automaticky neznamená, že pracuje. Nakonec je nejdůležitější, jak si spolupráci nastaví MEP a jeho APAs. Právě poslanec nejlépe ví, zda a jak konkrétní asistent pracuje, zda má připravené materiály, promyšlené argumenty, ví, kdy a kam má jít… A aby asistenti byli z rodiny nebo známí bez potřebné kvalifikace? To je vyloučené, tohle se od roku 2004 podstatně změnilo.

Poslance a jeho team lze vlastně kontrolovat jednoduše – stačí napsat mail nebo zavolat a uvidíš. Jsou poslanci, kteří komunikují jen přes sítě a jen jednosměrně. A pak ti, kteří svou práci berou vážně a vědí, že reagovat na podněty voličů je dobrým zvykem a důkazem slušného chování.

Mnoho lidí je přesvědčeno, že země jako Česká republika, tedy spíše menší a „nové“, stejně nemají šanci nic prosadit, i kdyby jejich evropská politika byla sebelepší. Německo a Francie nás prý stejně vždycky převálcují…

Není to pravda. Samozřejmě, právo veta v Radě už je vyhrazeno jen na pár otázek, takže nemůžeme něco jednoduše zablokovat. Ale na druhou stranu máme možnost přesvědčovat naše partnery o vlastním postoji a hledat s nimi kompromis. To ale předpokládá, že nemáme kouli u nohy, jakou byl Andrej Babiš se svým střetem zájmů. Nechci říkat, že na velikosti nezáleží, ale je zjevné, že různé srovnatelně velké státy, jako jsme my, si umějí vymoct, co potřebují. Například Švédy nikdo nepopotahuje za to, že nemají euro. Prostě to na všech relevantních platformách říkali dlouhodobě a ještě si to nechali potvrdit v referendu. Nebo Španělé – nechtěli evropský patent, tak ho nemají. Podmínkou ale je, že stát má jasně specifikované priority a ty srozumitelně a dlouhodobě „tlačí“ všude, kde to dává smysl.

Uvedl jsem příklady, kdy státy něco nechtěly, a proto zablokovaly. Realita je ale samozřejmě mnohem pestřejší, v řadě projednávaných návrhů je obsaženo něco, co nám vyhovuje, ale i to, co se nám nezamlouvá. Klíčem k úspěchu jsou seřazené priority a schopnost dělat to, čemu se hezky česky říká trade-offs, tedy ústupky někde výměnou za jiné jinde.

Hlavním a nezbytným předpokladem přitom je, aby členský stát na EU nepohlížel jako na něco cizorodého, ale aby ji vnímal jako platformu pro prosazování svých zájmů. V českém případě je proto dobré, že se koordinace evropské politiky přiblížila premiérovi, který na ni má vliv. Pak je nezbytné, aby z gesčních ministerstev přicházely odborně dobře zpracované rámcové pozice, ideálně už vydiskutované s důležitými stakehodery, což se zpravidla děje, a aby s rámcovkami uměli pracovat politici, zejména v samotné „cílové rovince“, kdy se dohadují nejcitlivější otázky (na technické úrovni toho dost „vychytá“ stálé zastoupení v Bruselu).

No a pak je tady už zmíněná komunikace s našimi lidmi v Komisi a Radě. Tady máme ještě rezervy. V Komisi je málo Čechů a přímá linka EP–ČR nebo alespoň EP–stálé zastoupení funguje jak kdy. Respektive, když už si člověk vybuduje nějaké vazby, umíme táhnout všichni za jeden provaz, ale automaticky to moc nefunguje. Naopak se často setkávám s tím, že jsou na stálém zastoupení překvapeni, že jim volá Čech z EP a ptá se na postoj Česka k nějaké konkrétní otázce. Tohle se musí změnit. Celé to samozřejmě má mnoho vrstev a odstínů, ne vždy se lze dohodnout třeba na úrovni jednotlivých politických skupin v EP, ale principiálně se o to musíme stále pokoušet. A hlavně musí existovat jasné a efektivní komunikační mechanismy nejen mezi Prahou a Bruselem, ale i mezi všemi Čechy v Bruselu.

Ty osobně a lidé kolem tebe, na čem konkrétně nyní pracujete? 

Je toho dost. V první řadě jsme se teď asi dva a půl roku intenzivně věnovali taxonomii udržitelných financí, tedy tomu, za jakých podmínek budeme moct investovat nejen do obnovitelných zdrojů, ale i do plynových nebo jaderných elektráren. Dosáhli jsme toho, že plyn a jádro budou považovány za „zelené“, i když za přísných podmínek, takže investice do nich se zbytečně neprodraží. To je velký úspěch, ve který jsme na počátku ani nedoufali!

Před časem jsme také uspěli v tom, aby se usnadnily investice do tzv. postuhelných regionů (u nás Ostravsko, Ústecko a Karlovarsko), resp. aby podmínky pro získání peněz nebyly příliš restriktivní. I tady se to v zásadě povedlo, a to mě moc těší.

Aktuálně mám na stole návrh na změnu systému obchodování s emisními povolenkami, což je rozsáhlý problém s dalekosáhlými důsledky pro energeticky náročný průmysl, kterého v Česku máme docela dost. Má to také nemalý dopad na ceny elektřiny a topení pro koncové spotřebitele, proto je to velmi naléhavé téma. A řešíme i návrh na zavádění infrastruktury pro alternativní paliva, což v praxi znamená hlavně nabíječky pro elektromobily. Kolik jich bude a kde? Jak budou výkonné? Co vše mají financovat státy a co byznys? My razíme názor, že alternativních paliv je víc, takže bychom neměli sázet vše na jednu kartu, tedy pouze na elektřinu. Musíme zohledňovat situaci v jednotlivých členských státech, tedy kolik je kde jakých aut, na jaký pohon a jaký je jejich realistický výhled do budoucnosti. Práce je hodně, ale mám pocit, že jsme to vzali za dobrý konec a naše vysoké pracovní nasazení se začíná zúročovat.

Ptala se Kateřina Hloušková.

Vyšlo na pravybreh.cz.