ODS může v eurovolbách pomýšlet i na vítězství, odhaduje analytik Ondřej Krutílek, který je čtyřkou na kandidátce Občanských demokratů. „Jsem spolu s ODS přesvědčen, že EU by toho měla dělat méně, ale lépe,“ říká Krutílek, který by nejraději přispěl k zahájení reformy Evropské unie. „Všichni rádoby konzervativci, kteří tvrdí, že jedinou cestou je czexit, nejenže jsou defétisté, nevěří, že jsme v EU vůbec něčeho schopni, ale hlavně by Česko opuštěním EU vystavili významným ekonomickým a bezpečnostním rizikům,“ dodává kandidát do Evropského parlamentu.

Jste na čtvrtém místě kandidátky pro eurovolby. Jak vidíte šance strany i vaše osobní? Na kolik mandátů může dnešní ODS pomýšlet? A kdo je podle vás favoritem voleb?

Počítám s tím, že ODS po květnových volbách počet svých europoslanců minimálně zdvojnásobí. Dokonce si myslím, že může pomýšlet i na vítězství. Evropské volby jsou specifické a ODS má dvě nezpochybnitelné výhody. Zaprvé, má stabilní zázemí po celém Česku. A za druhé, je v evropských otázkách kompetentní a dlouhodobě názorově konzistentní.

Svědčí ODS umírněný, až příznačně profesorský styl Petra Fialy? Může být výhodou v eurovolbách?

Politika ODS je hlavně v tom nejlepším slova smyslu konzervativní. Má obsah a namísto klišé nabízí konkrétní a zároveň promyšlená řešení, jak zlepšit život v této zemi. Totéž platí i o evropské politice ODS. Není postavena na tom, že vše, co vznikne v Bruselu, je automaticky špatně. Ale taky netvrdí, že máme eurohujersky přijímat jakoukoli hloupost jen proto, že to dělají ostatní. ODS považuje EU za další arénu pro prosazování našich zájmů, ať už jim budete říkat národní zájmy nebo zájmy České republiky. A není problém EU, že my sami jsme si ještě nedefinovali, čeho chceme v ní a skrze ni dosáhnout. Jsem spolu s ODS přesvědčen, že EU by toho měla dělat méně, ale lépe. Tedy odbourávat překážky, které brání spolupráci mezi členskými státy, a jednotná evropská pravidla přijímat jen tam, kde to má smysl.

Nutno dodat, že kandidátka ODS vzbudila u konzervativní části voličů značné rozpaky. Pořádně to schytala hlavně advokátka Eva Decroix, která je šestá v pořadí. Příčinou jsou její silně proevropské postoje. „Jsem dítě Evropy,“ hlásá Decroix. Nespokojení voliči ODS kritizovali, rovněž vás, a to z podobných důvodů. Je podle vás kandidátka ODS složena dobře? A co byste odpověděl kritikům?

Kandidátku ODS považuji za vyváženou. Jsou na ní osobnosti, z nichž každá má voličům co nabídnout. Jak už jsem řekl, ODS je jediná česká politická strana, která je v evropských otázkách dlouhodobě názorově konzistentní. Ano, můžeme se v některých akcentech lišit, ale to základní, tj. že EU nechceme opouštět, chceme ji reformovat a konečně začít využívat jako arénu pro prosazování našich zájmů, je nám všem společné.

Všichni, kdo mě skutečně znají a mluví se mnou, vědí, že mé názory na EU jsou stále stejné. Má pozice ve vztahu k EU je založena na hlubokém přesvědčení, že pokud neumíme našeho členství po patnácti letech stále plně využívat a nemáme ani žádný smysluplný „plán B“ mimo Unii, tak je jediným skutečně konzervativním přístupem začít se konečně snažit, aby byl náš hlas v EU slyšet. A pomoci v EU iniciovat reformu, která povede k tomu, že toho bude dělat méně, ale lépe.

Všichni rádoby konzervativci, kteří tvrdí, že jedinou cestou je czexit, nejenže jsou defétisté – nevěří, že jsme v EU vůbec něčeho schopni – ale hlavně by Česko opuštěním EU vystavili významným ekonomickým a bezpečnostním rizikům. To si nepřeji. Spíše se jich ptám: cui bono?

Jak si vlastně pravicový volič má vysvětlit, že lídrem kandidátky je člověk horující za dvourychlostní Evropu, člověk v zásadě euroskeptický a několik pozic za ním kandiduje politička, která otevřeně podpořila text Bernarda Henri-Lévyho, Milana Kundery a dalších o „žhářích ducha, kteří si chtějí udělat táborák z našich svobod“? Nevyznívá pozice ODS poněkud chaoticky?

Zaprvé, Jan Zahradil není euroskeptik, ale eurorealista. To není slovíčkaření, ale podstatný rozdíl v přístupu k EU. Byl to on, kdo stál v roce 2001 u zrodu Manifestu českého eurorealismu. A byl jsem to já, kdo inicioval vznik jeho pokračování v podobě dokumentu Silné Česko v Evropě 21. století. S Janem Zahradilem a dalšími kolegy jsme vytvořili materiál, ze kterého vychází i program ODS pro letošní volby do Evropského parlamentu, který bude představen 16. března na programové konferenci v La Fabrice. Ten je pro všechny kandidáty závazný. A z osobní komunikace s Evou Decroix vím, že s ním zcela souzní.

Jste místopředsedou výkonné rady think tanku Pravý břeh, který vede předseda ODS Petr Fiala. Na webu think tanku se můžeme dočíst: „Čelíme dnes dosud nejsilnější krizi české a evropské politiky od pádu východního bloku. Rozšiřování státu paradoxně vede k omezení schopnosti garantovat a naplňovat jeho nejpůvodnější základní funkce. Lidé se překotně zříkají svých svobod, narůstá byrokracie a všeprostupující kontrola, vláda se namísto toho, aby sloužila občanům, stává rukojmím nejrůznějších zájmových a nátlakových skupin.“ To zní poměrně euroskepticky. Jaká je tedy vaše osobní pozice?

To, že mluvíte o krizi politiky, přece neznamená, že chcete opouštět EU! Tahle zkratka je úplně mimo! Naopak tím, že problém přesně pojmenujete, můžete reagovat adekvátně, bez černých, nebo růžových brýlí. Ani jedny nám v řešení problémů, které evropská integrace objektivně má, nepomohou.

Znovu opakuji, že abychom využívali všech výhod, které nám členství v EU poskytuje nebo může poskytnout, jsou nezbytné dvě věci: musíme si definovat naše zájmy a ty pak v EU – na všech platformách, tedy nejen v Radě ministrů, ale i v Evropském parlamentu nebo na půdě Evropské komise – důsledně prosazovat. A musíme udělat maximum, aby se EU postavila znovu z hlavy na nohy. Aby dělala jen věci, které mají smysl a napomáhají odbourávat překážky pro svobodnou spolupráci členských států.

Nejúspěšnější projekty někdejšího Evropského společenství vznikly buď organicky zezdola, od členských států, nebo vznikly původně zcela mimo ES, ale protože se ukázaly jako praktické, Společenství je vzalo za své. Třeba Schengen. Jinak řečeno, EU (a potažmo ani nám) absolutně nesvědčí nepromyšlené megaprojekty typu eura nebo „budovatelské závazky“ v podobě omezování emisí oxidu uhličitého za každou cenu, zvláště když podstatná část světa na to kašle. Tím neříkám, že se máme chovat neekologicky. Jen tvrdím, že politika, a ta evropská zvlášť, má být uměřenější. Má zavádět jen taková pravidla, která budeme opravdu schopni vynucovat. Jinak bude selhávat znovu a znovu.

Zatímco dříve euroskeptici trvali na vystoupení z EU, teď mluví spíše o její reformě, změně, o redukci toho, co EU dělá. Jan Zahradil mluví o odmítnutí eura atd. Můžeme si dovolit být v té „pomalejší“ části Evropy?

To je klasické klišé, že kdo se nechce za všech okolností co nejrychleji integrovat, je natvrdlý, hloupý, méněcenný… A když okamžitě hned na všechno nekývne, nemá smysl s ním dále ztrácet čas. Evropskou politiku neděláme pro EU, ale pro nás. A právě touto optikou se na ni musíme dívat. Nehledě na to, že to tak dělají všechny členské státy.

Češi jsou z historických důvodů mnohem obezřetnější, vlastně přirozeně konzervativní, a myslím, že je to dobře. Máme s ideologickými a megalomanskými projekty opravdu špatné zkušenosti. Pokud se ostatní chtějí integrovat rychleji, ať tak klidně činí, nejspíš k tomu mají své důvody. Nevidím ale jediný pádný důvod, proč by se všichni v EU měli chovat podle stejné šablony. Podstatou Evropy vždy přece byla pestrost, rozmanitost. Jediné, co musí být v EU společné, je společný trh.

Co konkrétně byste v Evropském parlamentu chtěl prosazovat?

Pro mě je největším úspěchem EU právě společný trh, tedy volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Ano, možná to zní omšele, ale v posledním době vidím snahy jej pod různými záminkami osekat nebo sešněrovat takovými pravidly, které jdou proti jeho principům. To je mé téma. Rozšiřování palety možností pro české občany, obce a firmy a rozumná ochrana životního prostředí. Změnu urgentně vyžadují například směrnice o liberalizaci služeb nebo o tzv. vysílání pracovníků. V oblasti životního prostředí je pro mě klíčový boj se suchem, resp. podpora aktivit na zadržování vody v krajině, což umějí především malí/střední zemědělci.

Jedním z témat zajímavých pro české voliče je například zbraňová legislativa. Nedávno schválená směrnice EU omezuje kapacitu zásobníků u vybraných zbraní, nyní se plánuje zákaz olova ve střelách, rozhodne o tom Evropská komise. Jaká je vaše pozice, zpřísnil byste držení zbraní a příslušenství ve jménu bezpečnosti, nebo je naše současná právní úprava dostačující? A co snahy o zakotvení práva na držení zbraně do Ústavy?

Vezmu to od konce. Snahu o zakotvení práva na držení zbraně do české Ústavy považuji za reakci na onu směrnici. A se směrnicí jako takovou absolutně nesouhlasím, to je přesně ten typ aktivit, kterými EU škodí. Nám a v konečném důsledku i sobě. Ona norma vůbec neměla vzniknout. Protože pokud se v její prospěch argumentovalo bojem proti terorismu, tak já se ptám: Kolik teroristů si jde koupit zbraň do obchodu?

Pojďme nyní na chvíli do historické roviny. ODS jednou de facto řídila celou Evropskou unii, konkrétně v roce 2009, za předsednictví Mirka Topolánka. Jak jeho půlrok v čele EU hodnotit s odstupem deseti let?

Já české předsednictví vnímal už tehdy jako úspěšné. Ukázali jsme se například jako zdatní vyjednavači při řešení plynové krize na Ukrajině. Kdyby Jiří Paroubek v jeho průběhu neshodil vládu, mohla být naše pozitivní stopa v EU ještě hlubší. Mrzí mě, že jsme prohospodařili příležitost si již tehdy jasně definovat, co v EU chceme. Jistě, předsednictví prostor pro naplňování priorit členských států neposkytovalo. Přesto jsme to měli udělat. Jsem přesvědčen, že dnes bychom měli evropskou politiku mnohem víc pod kůží, byli bychom pro naše partnery čitelnější, a tím pádem bychom byli s to v EU mnohem víc prosadit.

Václav Klaus, zakladatel a ikona ODS, je dnes jedním z vedoucích představitelů euroskepticismu na kontinentu. Je podle vás jeho kritika Unie přínosná? A v čem konkrétně?

Nerad bych se tady pouštěl do polemiky s Václavem Klausem. Přínos jeho kritiky ale limituje fakt, že již není aktivním politikem, a tím pádem není nucen promýšlet praktické důsledky vystoupení z EU, za které tak horuje. V posledních letech se v kritice EU nezdravě radikalizoval, neříká, jak věci napravit, jen neustále na všechno nadává. Přitom to byl právě on, kdo podal přihlášku do EU, podepsal smlouvu o přistoupení a souhlasil s Lisabonskou smlouvou. Popravdě jeho současným postojům nerozumím a nerozumí jim ani ODS.

Dělal Václav Klaus dobře, když odmítal podepsat Lisabonskou smlouvu? A pokud ano, revokoval byste ji?

Historie se neptá, zda odmítal, ale zda nakonec podepsal. Tím ale netvrdím, že Václav Klaus je „vinen“. Právě v průběhu jednání o Lisabonské smlouvě se ukázalo, že nemáme jasně definovanou pozici vůči EU a neumíme ji prosazovat. Byli jsme pasivní hráči, spíše nehráči. Jen jsme reagovali na to, co se kolem dokumentu dělo, a s požadavky, ať už jakýmikoli, jsme přicházeli pozdě.

Nevím, jak byste si revokaci Lisabonské smlouvy představoval. Já bych se spíš přimlouval za to, abychom v EU zahájili vážnou debatu o její revizi. A především, abychom si my sami ujasnili, co budeme prosazovat. Mezitím můžeme v každodenní evropské politice bojovat proti všem byrokratickým nesmyslům, se kterými máme problém. Pouhé vykřikování „jsem proti“ a „vše je špatně“ v evropské politice nikdy nikoho nikam neposunulo. Nezbytnou podmínkou toho všeho však je, že budeme mít vládu, která se v EU těší důvěře a respektu. Ale to už je jiný příběh…

Vyšlo na parlamentnilisty.cz.