Hlavní poučení z britského odcházení z EU je pro nás dvojí. Jednak je silným varováním pro všechny naše zbrklé protiunijní radikály, kteří mají pocit, že mimo Unii bude automaticky líp. Pro všechny, kdo volají po referendu o vystoupení, aniž se vážně zamysleli nad tím, jaký by měl tento krok důsledky. Evropská unie je těleso velké dostředivé síly, z jehož gravitačního pole má problémy se vymanit i tak silná a sebevědomá země jako Velká Británie.

Zpackané odcházení

Jistě, Británie během své historie prožila ledacos, takže přežije i zpackaný brexit. A nic na tom nezmění ani to, že Brity odchod z Evropské unie podle poslední studie Bertelsmann Stiftung vyjde na desítky miliard eur ročně. Jako při každém rozvodu však hodně ztratí i druhá strana, jejíž jsme součástí.

A nejde pouze o peníze. Česká konzervativní pravice přichází v Unii o významného partnera, s nímž zasedá v Evropském parlamentu ve společné frakci a sdílí s ním i společnou představu o budoucí podobě EU. Reforma Unie bez britské účasti bude mnohem komplikovanější a hůře prosaditelná. Zvláště když si uvědomíme, koho má ve svém čele například taková Francie.

Stojaté bruselské vody

A tím se dostáváme k druhé významné zprávě/poučení z brexitu: Evropská unie potřebuje zásadní a hlubokou reformu a potřebuje ji co nejdříve, jinak nepřežije. Unijní instituce však neoplývají přehnaným smyslem pro sebereflexi. Takže očekávat od nich – ať už brexit dopadne jakkoli – cokoli jiného než snahy o další utužování integračního projektu je bláhové.

Ukazuje se to už delší dobu. Předseda ODS Petr Fiala to nedávno vystihl přesně, když prohlásil, že Unie se snaží Británii ponížit, místo aby se snažila o co nejvstřícnější dohodu. Zvedla se kolem toho vzrušená debata, ačkoli paradox celé situace je nasnadě. Zatímco britská politika se zmítá v turbulencích, bruselské vody zůstávají stále tytéž. A zcela zbytečný požár dnes hasí stejní lidé, již ho způsobili, kteří nedokázali Británii v EU udržet.

O čem to svědčí? Především o silné nestandardnosti unijní politiky. Za normální situace by evropští lídři museli rezignovat a uvolnit místo novým, neopotřebovaným lidem, kteří by s maximální vstřícností jimi způsobené škody napravovali, nikoli je dále prohlubovali.

Karty drží volič

Závěr si může každý rozumně uvažující člověk udělat sám. Pokud už odpovědnost za brexit nevyvodili sami evropští lídři a zatvrzele trvají na své destruktivní politice, musí to za ně udělat v blížících se volbách do Evropského parlamentu voliči. Je totiž třeba, aby požadavek na změnu kursu EU začal silně rezonovat i na půdě Evropského parlamentu. A jaká by měla být naše pozice vůči Velké Británii do budoucna? Spojené království je třeba v Evropě za každou cenu udržet. Britský historik Simon Jenkins ve své nedávné a velmi ceněné knize Krátké dějiny Evropy: od Perikla k Putinovi spočítal, že Británie za poslední dva tisíce let opustila Evropu devětkrát, osmkrát se ale vrátila zpět. Přinuťme Evropskou unii dělat takovou politiku, aby „devátý brexit“ byl co nejměkčím a pokud možno co nejkratším.

Vyšlo v Reflexu 13/2019.