EU znamená pro velkou část z nás vyměnit si jednou za rok eura, vyrazit s občankou do Chorvatska a od moře zavolat babičce, protože už to nestojí majlant. Dění v unijních institucích nesledujeme v domnění, že Brusel je město mimoňů. A než se u nás projeví to, co se tam schválilo, bude všechno jinak, a tak nemá smysl se tím vzrušovat. Jenže časy, kdy jsme si mohli dovolit bohorovně ignorovat všechno, co má původ dál než v Praze, jsou nenávratně pryč.

EU se změnila minimálně ve dvou ohledech. Zaprvé rezignovala na takzvanou negativní integraci, tedy na propojování kontinentu odbouráváním překážek mezi členskými státy. A zadruhé začala pod hlavičkou Green Dealu tlačit na překotnou, a tudíž nepromyšlenou dekarbonizaci ekonomiky.

Zatímco první trend, charakteristický zvýšenou mírou regulace, je tu s námi už více než čtvrtstoletí (fun fact: zhruba od doby, kdy za nás Václav Klaus podával přihlášku do EU), ten druhý se začal projevovat až v posledních pár letech, ovšem pohříchu o to intenzivněji. Výsledkem je situace, kdy synonymem EU už nejsou dotace, ale technicistní legislativa. Té rozumí pár nerdů, ale má bezprostřední dopad nejen na byznys, ale i na naše každodenní životy.

Příklad? Z poslední doby třeba upgradovaný systém obchodování s emisními povolenkami, který zdraží bydlení a silniční a leteckou dopravu. Nebo novela směrnice o energetické náročnosti budov, jež omezí možnost volby při výstavbě a rekonstrukcích domů. Či nařízení o fluorovaných plynech, které sníží dostupnost tepelných čerpadel v době, kdy na ně kvůli cenám plynu přechází víc domácností než dřív. Anebo dnes už legendární konec spalovacích motorů v roce 2035, který ještě může uspíšit přijetí přísné emisní normy Euro 7.

Můžeme si na to hezky česky zanadávat, ti bystřejší z nás to mohou hodit na členské státy, protože unijním institucím tak dlouho popouštěly uzdu, až si začaly žít vlastním životem (a budou mít pravdu), ovšem pokud nechceme EU opustit, nezbývá nám než se v tom naučit chodit.

Politici musejí EU devatenáct let po našem vstupu alespoň elementárně přijmout za svou, přinejmenším jako další arénu pro prosazování českých zájmů, a adekvátně se podle toho začít chovat. Média nesmějí při reportování z Bruselu papouškovat zahraniční mainstream, klouzat po povrchu anebo hledat problémy tam, kde nejsou, jen aby ukázala, že jsou chytřejší než všichni ostatní. A voliči si musejí uvědomit, že žádný oběd není zadarmo, takže i boj proti klimatické změně a za lepší životní prostředí, které tak často v obecné rovině podporují, něco stojí.

Pokud na tom ale nezapracujeme, své šance se chopí zastánci czexitu a letní Chorvatsko bude pro Čechy znovu dostupné jako kdysi dovolená v Jugoslávii.

Vyšlo na e15.cz.