Ondřej Krutílek působí v kanceláři europoslance Alexandra Vondry a specializuje se na monitoring a analýzu legislativy EU, především oblasti životního prostředí, vnitřního trhu EU a hospodářské a měnové unie. O dění v EU připravuje měsíční newsletter EU RADAR.

Podle klimatického zákona EU mají všechny členské státy za povinnost dosáhnout klimatickou neutralitu do roku 2050, momentálně se závazek do roku 2030 zvýšil ze 40 % emisí skleníkových plynů (oproti roku 1990) na až 55 % a Evropský parlament dokonce navrhuje snížení až o 60 %. Má tenhle ambiciózní návrh šanci na úspěch? 

K navýšení nad 40 % určitě dojde, na to je debata v EU už dost daleko, otázka ovšem je, co bude „zkousnutelné“ pro členské státy. Právě ony jsou si – na rozdíl od většiny europoslanců – vědomy, co zvyšování ambicí může znamenat pro jejich ekonomiky. Socialistická zpravodajka, poslankyně Jytte Guteland to schválně „napálila“ na 60 %, aby si během jednání s Radou, která právě začala (a má skončit na páté narozeniny Pařížské dohody), zajistila oněch 55 %, s nimiž počítá i Komise. Největší problém s climate law je ale někde jinde: nejenže stanovuje trajektorii snižování emisí skleníkových plynů v EU, ale zároveň předpokládá změnu řady dalších směrnic a nařízení, a vytváří tak právní nejistotu. Má se (například) český automobilový průmysl řídit bianco šekem? Je příznačné, že Komise přišla s tzv. impact assessment (hodnocením dopadu) až poté, co měl Evropský parlament v zásadě jasno, že cokoli pod 55 % je špatně. Takhle se politika, a ta klimatická zvlášť, dělat nedá. A to vůbec nezmiňuji mimoevropský rozměr celé věci. Kde bereme jistotu, že se k unijnímu úsilí připojí i další velcí hráči, kteří emitují řádově mnohem více skleníkových emisí než celá sedmadvacítka dohromady?

Myslíte si, že se současná pandemická situace v Evropě a ekonomické problémy na ni navázané, podepíší na schopnosti států tyhle závazky dodržet? 

Záleží na tom, který stát máte na mysli. Jsou země, které jsou napřed anebo mají z hlediska snižování emisí příznivější strukturu ekonomiky, takže mohou relativně snadno propojit postcovidovou obnovu s Green Deal. Pak jsou tady ale země jako Česko s energeticky náročnými průmyslovými provozy, jejichž konverze na nízkouhlíkovou ekonomiku je a bude obtížnější. A to můžeme být rádi za naše jaderné elektrárny. Polští energetici závislí stále ještě z velké části na produkci z uhlí by mohli vyprávět.

Česká republika má tři tradičně uhelné regiony. Jak se jich zvyšování závazku dotkne a budou schopni jej naplnit? 

Green Deal počítá s tzv. spravedlivou transformací (just transition), která zohledňuje problematickou situaci (post)uhelných regionů, a to i z hlediska financování. Vzniká tzv. Mechanismus spravedlivé transformace (JTM) zahrnující i tzv. Fond spravedlivé transformace (JTF). Klíčové ale bude zajistit, aby jednotlivé státy nebyly při čerpání svázány příliš mnoha vzájemně protichůdnými pravidly (aby si na JTF mohly sáhnout třeba i teplárny) a především, aby měly připravené projekty. Vím, že v Moravskoslezském kraji už na nich pracují.

Zemědělská politika je tradičně nejvyšším výdajem Evropského rozpočtu, v následujícím rozpočtovém období je ale plánováno tenhle výdaj snížit. Evropští poslanci navrhli zastropovat zemědělské dotace. Zastropování by se mělo dotknout hlavně velkých firem a naopak do jisté míry zvýhodnit menší producenty. Návrh EP však ještě čeká vyjednávání s Radou Ministrů. Jaká je šance, že členské státy návrh schválí v plném rozsahu a kde se dají předpokládat neshody? 

Navzdory řadě zmíněných pozitivních prvků zaznívají z levé části politického spektra Evropského parlamentu obavy, že nová společná zemědělská politika pro roky 2021-2027 je málo zelená a zůstává za očekáváním. To jen na doplnění kontextu, že europoslanci jsou taky, pokud jde o SZP, docela rozdělení. U členských států očekávám tendenci chránit své zemědělce a nesešněrovávat je pravidly víc, než je nutné. To ve výsledku může vést k tomu, že zastropování nebude povinné, pokud členské státy přijdou s jinými opatřeními, např. zvýhodněním menších producentů v podobě tzv. redistributivní platby.

Česká republika má průměrnou plochu obhospodařovanou zemědělskými firmami několikanásobně vyšší, než je evropský průměr. Jak by se tenhle návrh dotkl právě našich zemědělců? 

To je správná poznámka. V Česku existovala obava, že zastropování by se negativně dotklo i (na naše poměry) malých zemědělců. Do zastropovávané sumy by se ale neměly započítávat mzdové náklady, čímž by se strop de facto zvedl, a zastropování by se týkalo jen těch skutečně největších „agrobaronů“.

Jednou z ambicí návrhu je také zamezit zneužívaní dotaci, do jaké míry je tenhle cíl reálný? 

Europoslanci vyšli tomuto legitimnímu požadavku naproti dvěma návrhy: přesnější definicí tzv. aktivního zemědělce (která, a to je třeba dodat, v dosavadním finančním období moc nefungovala) a schválením návrhu Moniky Holmeierové, aby existovala povinnost prokazovat skutečné beneficienty zemědělských peněz. Přeloženo do lidské řeči: Andrej Babiš by se měl začít bát.

Evropský parlament i Rada se předběžně dohodli na zavedení nového mechanismu. Tzv.  Režim podmíněnosti má za účel ochranu evropského rozpočtu a je součástí balíčku opatření souvisejících s příštím víceletým finanční rámcem. Režim podmíněnosti opravňuje EU k ochraně rozpočtu, pokud dojde ke zjištění, že jsou porušovány zásady právního státu, a to přímo ohrožuje řádné finanční řízení rozpočtu EU nebo ochranu finančních zájmů EU. Kdo bude posuzovat, jestli k porušování zásad dochází a jestli to ohrožuje finanční zájmy EU? 

Správná otázka. Dnes už to víme. Evropská rada dospěla k dohodě, která uspokojila i Polsko a Maďarsko, o nichž to – co si budeme nalhávat – celé je. Stále se má uplatňovat článek 7 Smlouvy o EU, který počítá výhradně s politickou kontrolou dodržování vlády práva, ale zároveň bude možné požádat Soudní dvůr EU, aby posoudil legálnost spuštění tohoto procesu, jenž se nemá dotýkat otázek, které nespadají do kompetencí EU. Nadto se má případným řízením zabývat i Evropská rada, která zpravidla rozhoduje jednomyslně. Jak vidíte, je to celé dost “šroubované”, a je tedy otázka, zda ke spuštění tohoto mechanismu vůbec kdy dojde. Z tohoto úhlu pohledu dosáhly Polsko a Maďarsko svého. Ovšem obecně platí, že podmiňovat strukturální pomoc mající snižovat socioekonomické rozdíly mezi regiony vládou práva je špatně. Nechť se posuzuje správnost nakládání s přidělenými prostředky, nejen prostřednictvím OLAFu, ale klidně i prostřednictvím nového úřadu evropského „prokurátora“, ale ať nejsou kvůli leckdy kontroverzním postojům národních vlád bity regiony. Zbytečně to pak v jednotlivých zemích vzbuzuje protiunijní nálady.

Bude EU v případě porušování zásad právního státu moci sáhnout na všechny finanční zdroje? Například i na přímé platby? 

Z logiky věci by to mělo být možné, ale tuto situaci bych přirovnal – možná lehce nepatřičně – ke stavu „vzájemného zaručeného zničení“, jak se o něm mluvilo za studené války. Tedy že náklady toho, že by situace dospěla do takové krajnosti, by byly pro obě strany (EU i dotčený členský stát) tak velké, aby s dostatečným předstihem usilovaly o to, aby k tomu vůbec nedošlo.

V aktuální Zprávě o stavu právního státu Evropské Komise byla kritizována i Česká republika, zejména kvůli eurofondům. Myslíte si, že by v budoucnu mohly být ohroženy i finanční prostředky určené pro Českou republiku?

Celý koncept zpráv o stavu právního státu je poněkud problematický. Jistý bonmot říká, že pokud by měla EU splnit všechny požadavky, které klade na své kandidátské státy, nikdy by se nestala členem Unie. Takže z tohoto úhlu pohledu bych obavy neměl. Ovšem to, že budeme kvůli střetu zájmů premiéra Babiše pod větším drobnohledem, pravděpodobné je. Čili úplné „odstřihnutí“ bych nečekal, ale podrobnější posuzování toho, které projekty proplatit, ano.

Vyšlo na theconservative.online.