V Evropském parlamentu pracoval Ondřej Krutílek deset let pro poslance Hynka Fajmona. Hned od roku 2004, kdy jsme vstoupili do Evropské unie, až do roku 2014. Poté se problematice fungování Evropské unie věnoval i dále, už ve své firmě. Vydal řadu knih, které se věnují EU legislativě, buď sám, nebo jako spoluautor. Nejznámější knihou je v podstatě „rukověť“ evropské integrace. A titul knihy? Evropská unie. Nyní se Ondřej Krutílek, vystudovaný politolog a odborník na evropskou integraci, rozhodl ještě více využít a uplatnit své zkušenosti, znalosti i kontakty, a proto kandiduje do Evropského parlamentu. Jako nestraník na kandidátce ODS.

Co vás přivedlo k zájmu o venkov a zemědělství?

Po angažmá v Evropském parlamentu, kde jsme se věnovali tvorbě Společné zemědělské politiky (SZP), jsem se k problematice venkova vrátil. Zabývám se analýzou evropské legislativy, což vlastně dělám již 15 let, a vzhledem k tomu, že mám poradenskou společnost, která se věnuje cílení evropských dotací, jsem schopen rozpoznávat konkrétní důsledky opatření přijímaných na úrovni Unie, a také důsledky nastavení finančních toků. A právě to mě vlastně přivedlo ke spolupráci s Asociací. Díky tomu, že jsme se s Hynkem Fajmonem znali velmi dobře s Josefem Stehlíkem, zahájili jsme spolupráci se zaměřením na nastavování, popřípadě přenastavování pravidel SZP v tomto i nastávajícím finančním období tak, aby bylo možné vyjít vstříc požadavkům členů Asociace soukromého zemědělství. Celý loňský rok jsme připravovali koncepci redistributivní platby a dnes ji lze „v mašličkách“ předložit ministerstvu ke schválení.

Jak se díváte na význam venkova a zemědělců, zejména rodinných hospodářství v dnešní době? Zdá se, že podobně jako ASZ?

Přesně tak, přístup Asociace je mi velmi blízký, a v zásadě mohu otevřeně říci, že si nedovedu představit spolupráci s někým, s kým bych názorově nesouzněl. Je to také jistě tím, že pocházím z venkova a vidím, co venkov potřebuje. Nyní toto všechno vnímám i evropskou optikou a řada věcí se mi v posledních letech vyjasnila. Asociace a její členové mají v českém zemědělství nezastupitelnou roli a myslím si, že ji musíme v rámci ČR jenom podporovat, zejména jejich péči o krajinu a venkov.

Jaký je váš názor na postavení českého zemědělství a jeho strukturu, která je dost odlišná od kontextu EU?

Dlouhodobě tvrdím, že je potřeba se vyrovnávat s dědictvím minulosti. A tím dědictvím myslím především velikost zemědělských podniků, která je na evropské poměry extrémní a neblaze se projevuje v řadě aspektů, nejen v tom, že je drancována půda, nejen v tom, že je venkov vylidněný, ale také tím, že velké zemědělské podniky nejsou schopny zabezpečit to, co dovedou malí a střední hospodáři. Ti totiž vytvářejí podmínky pro to, aby se na venkově dalo žít, pečují o krajinu. Z tohoto úhlu pohledu bychom měli respektovat trendy, které Unie prosazuje, to znamená podporovat malé a střední podnikatele, zemědělce, rodinné farmy a firmy, a tím pádem podporovat všechny nástroje, které má EU za tímto účelem připravené. Je to v souladu s tím, co dělá a podporuje Asociace.

Na druhou stranu je poměrně problematické, že mají být zavedeny tzv. Strategické plány, které mají dát více možností členským státům nastavit si, v rámci daných mantinelů a na základě národních potřeb, využívání poskytovaných prostředků. A dovedeme si asi představit, podle současné politické reprezentace, jaké to bude mít důsledky. Ano, jasně, subsidiarita je správný koncept, ale když se vezme za špatný konec, tak i výsledky mohou být špatné. Příkladem je definice aktivního zemědělce, kterým byl i ten, kdo má jen několik málo hektarů. Ovšem žádat po něm, aby si zřídil IČO, to je naprosto scestné. Evropská legislativa nic takového nepožadovala, tak jsme si to nastavili sami.

O dotacích trochu podrobněji. Jsou nutné? Jaká jsou jejich úskalí a jaké by měly být jejich cíle?

Vezmu to možná trochu zeširoka. Sleduji trend evropských dotací posledních 10 let a je zřejmé, že dotace by měly jít nazpátek do veřejného sektoru. Pokud má být systém dotací zachován, a zatím dosud nikoho nenapadlo dotace zcela zrušit bez jakékoli náhrady, tak dotace mají být od toho, aby podporovaly nějaké veřejné statky. Obce a města to dělají jaksi z definice. A zemědělci? Ti se o veřejné statky také starají, tedy když mluvíme o těch malých a středních, už tím, že na venkově žijí, starají se o krajinu, není jim lhostejné, kde žijí a pracují! A často se bez jakýchkoli vnějších podnětů chovají i ekologicky. Ti velcí se možná i snaží, ale takto to nedokážou. A právě tohle je cesta, kterou by se měla a má evropská politika dotací ubírat.

Pokud jde o samotné nasměrování dotací, nástroje jsou zřejmé: zastropování, redistribuce, podpora malých a mladých zemědělců. Ale je ještě jedna důležitá věc. Evropská unie zatím nemá dořešená pravidla a kontrolu vyměřování dotací do podniků. Bude třeba dbát, aby nedocházelo k jejich účelovému zmenšování, a následně kontrolovat jejich případnou propojenost. Jinak se dá vnitřní restrukturalizací dosáhnout toho, že velké podniky zůstanou velké, ale budou dostávat peníze, které pro ně nebyly určeny. Tam Evropská komise ještě stále nemá pravidla nastavena tak, aby byla dostatečně vynutitelná. A ve výsledku se peníze dostávají tam, kam nemají. S tím je potřeba ještě pracovat, správně nadefinovat malé a střední podniky, a následně provádět kontrolu propojenosti podniků.

V únoru byla změněna pravidla v rámci podpory „de minimis“ tak, že podpora byla zvýšena z 15 000 eur na 25 000 eur. Na první pohled to vypadá, jako by to bylo v protikladu s tím, co říkám, ale argumentem Komise je, že pokud povolí podporu „de minimis“ vyšší, nebude se muset zabývat marginálními případy, ale bude se moci soustředit na problematickou podporu, která je nad tuto částku. A já si jen přeji, aby tomu tak skutečně bylo a veškerá podpora nad tento limit byla striktně kontrolována. Je to jakýsi příslib do budoucna, že by mohlo dojít i na ony problematické subjekty, u kterých je zřejmé, že by si tuto „pozornost“ zasloužily.

A poslední otázka, pokud ještě někdo nemá úplně jasnou představu… Proč by vám měl venkovský volič, sedlák, dát svůj hlas?

Pocházím z venkova, stále se tam vracím, žijí tam moji rodiče. Můj dědeček byl svého času starostou a svým příkladem mě inspiroval a přesvědčil, že je třeba se starat o věci veřejné. O dění okolo sebe. Já jsem to nejdříve pojal tak, že jsem se začal věnovat Evropské unii, což v době, kdy jsem ji začal studovat, nebylo úplně „sexy“ téma. Ale vzhledem k tomu, že se o nás, jak tady budeme žít, rozhoduje do značné míry právě v Bruselu, a já vím, jakým způsobem se tam věci odehrávají a jaké to má konkrétní důsledky, můžu hodně pomoci. Na základě bohaté a dlouholeté spolupráce s Hynkem Fajmonem a díky spolupráci s ASZ jsem dostatečně kompetentní, abych dokázal „dohlédnout“ na to, jak jsou připravována pravidla v Bruselu a aby byla v souladu s tím, co je prospěšné pro nás v České republice.

A když už bych, jako jeden z mnoha poslanců, zmíněné změny a záměry nedokázal prosadit, tak mohu minimálně slíbit, že budu vždy s dostatečným předstihem informovat, abychom se na případné změny mohli včas připravit. Soudím, že tato informační role europoslance je nezastupitelná. Ostatně tak jsem již činil a i činím, nebylo by to pro mě nic nového.

Vyšlo v Selské revui 2/2019.