Analytik evropské legislativy Ondřej Krutílek každý měsíc pročítá stovky unijních tiskovek, abyste to nemuseli dělat sami. Vše důležité pak skončí v jeho pravidelném EU Radaru. Pravý břeh se ptá na několik zajímavostí z listopadového vydání.

Komise 22. 11. navrhla nějaká opatření na podporu volného trhu, o který konzervativci obecně považují za největší devízu EU. Týkají se třeba technické harmonizace. Kde vede hranice mezi prospěšnou harmonizací a škodlivou regulací?

Ta hranice je samozřejmě tenká. Já za prospěšná považuji taková opatření, která 1. reagují na nějaký reálný (tedy nikoliv virtuální) problém, 2. mají širší podporu, například mezi výrobci a spotřebiteli, 3. jsou náležitě „vydiskutovaná“ (a proto se pořád nemění) a 4. lze od nich očekávat konkrétní výsledky v krátkodobém nebo střednědobém horizontu. Takže lapidárně řečeno, jednotné nabíječky pro mobily ano, emisní standardy pro auta odporující fyzikálním zákonům ne.

Rada ve stejný den vydala signál, že státy by neměly zakazovat prodej výrobků, které jsou jinde v EU legální. Myslel jsem, že normy jsou už tak sjednocené, že se to rozumí samo sebou…

Tady jde o něco jiného. Když se kdysi začínal tvořit jednotný trh, postupně vykrystalizovala tzv. zásada vzájemného uznávání. Čili když se něco může prodávat v Německu, proč by se totéž nemohlo nabízet i spotřebitelům v Česku a naopak. Tenhle model, založený na vzájemné důvěře mezi členskými státy, EU později opustila a začala regulovat, s prominutím, každý prd. Snaha dostat vzájemné uznávání zpátky do hry je chvályhodná a rozhodně stojí za to ji podporovat.

A co když některý stát přijde s něčím, co se vlastně ostatních netýká a nijak je neomezuje? Je třeba správné, že Soudní dvůr nedávno zakázal Maďarsku provozovat vlastní platební systém?

O tom případu jsem slyšel, ale podrobně jej neznám. Předpokládám, že Maďarsko usilovalo o autonomní, uzavřený systém a neumožnilo jej provozovat jinému než vlastnímu (státnímu) subjektu. V tomto ohledu lze postoj Soudního dvora pochopit. Obecně se ale domnívám, že existuje jen jediná cesta, jak minimalizovat konflikty mezi státy a unijním právem: méně regulace, respektive méně společné regulace. Pokud se některé země dohodnou, že na platformě EU budou spolupracovat úžeji, ať to klidně dělají. Nástroje pro to jsou. A pokud jejich kooperace bude přinášet ovoce, rádi se k nim přidají i další.

Hodně lidí si myslí, že logickým posledním stádiem společného trhu je společná měna. Jaký by byl ideální scénář v této oblasti?

Euro je přesně tím projektem, který některým zemím vyhovuje a některým ne. Důvody mohou být různé – ekonomické, politické, symbolické. Já jsem toho názoru, že přijímat euro za každou cenu jen proto, že si to někdo vysnil, je hloupost. To ale neznamená, že jako nečlen eurozóny budu „školit“ země, které eurem platí, že dělají chybu. Mé horší já říká „žít a nechat zemřít“, to lepší se staví za EU, ve které se platí více měnami.

Ptal se Petr Dvořák.

Vyšlo na webu pravybreh.cz.