Podle čeho sis vybíral obor na vysoké škole?

Naši chtěli, abych šel na práva, ale já jsem se na to necítil – nebyl jsem dostatečně průrazný a neměl jsem sebevědomí. Chtěl jsem zkusit spíš obor, který by rozvíjel můj zájem o humanitní vědy a zároveň by se právům blížil. Při hledání jsem narazil na politologii, z čehož rodiče nebyli moc nadšení, protože netušili, co se s ní dá dělat. Nicméně, po těch letech jsem jim myslím ukázal, že se dá politologií docela obstojně živit (smích) a když dá člověk do studia maximum, dobrá práce je vidět a pracovní trh to ocení.

Dělal jsi při studiu něco navíc? Vyjel jsi na Erasmus, byl jsi členem spolku…?

V době, kdy jsem studoval, byl Erasmus na samotném začátku a trochu mě mrzí, že jsem nikam nevyjel, dohnal jsem to ale po studiu. Navíc jsem dělal, co se dalo. Nechtěl jsem být jedním z mnoha, ale chtěl jsem za sebou nechat výsledky. Tenkrát fungovaly dobře studentské sborníky, které dávali dohromady doktorandi a pro psaní jednotlivých kapitol si brali magisterské studenty. Já psal sborník o rozšiřování Evropské unie (EU), o odzbrojovacích dohodách a o komunálních volbách. Navázal jsem tak vztah nejen s doktorandy, ale i vyučujícími, kteří se postupně habilitovali, nebo se stávali profesory. Pomáhal jsem i jako pomvěd na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií.

Stíhal jsi chodit na brigády?

Během školy jsem nechtěl pracovat, to jsem se raději uskromnil. Studiu jsem chtěl věnovat maximum. V létě jsem pak vždycky jezdil do Skotska na měsíc a půl sbírat maliny a jahody, abych si vydělal třeba na počítač. Dobře to uchopili i moji rodiče, kteří mě pět let ve studiu podporovali. Věci navíc jsem si ale musel obstarat sám. Tuto dohodu zpětně velmi oceňuji, protože mě nerozmazlovali, ale dali mi základní jistoty.

Když jsem si vybíral vysokou školu, hlásil jsem se na politologii do Prahy, Brna a Olomouce. Vybral jsem si Brno, protože bylo dál od mého domova a říkal jsem si, že se aspoň otrkám. Od 18 let jsem žil sám. Teď tomu vzletně říkáme soft skills, ale tyto dovednosti získá člověk tak, že si na sebe uplete bič. A vyplatilo se to.

Je poznat, že jsi studiu věnoval maximum.

Jsem perfekcionista a věci se snažím dělat, jak nejlíp umím, což je někdy dost otravná vlastnost, protože s výsledkem nejsem nikdy spokojený. Ale zjevně je to dost na to, aby si toho ostatní všimli a viděli, že mi na výsledku záleží. Nejsem salámista, který by si přišel do práce odsedět osm hodin a těšil se domů. To nemám v povaze. Když mám úkol, splním ho nejlíp, jak to jde. S tím se pojí i mé sklony k workoholismu, které se s věkem snažím zklidňovat. Je ale pravda, že mě práce baví a nerozlišuji, jestli je víkend nebo pracovní den.

Při jaké činnosti dokážeš vypnout hlavu a relaxovat?

S přítelkyní chodíme často do lesa a děláme 15 – 20kilometrové okruhy. Jen tak minimalisticky – vezmeme si hůlky, horalky, vodu a jerky. Taky miluju saunu, do té chodím, co se dá. A mám hrozně rád hudbu, ze všech druhů umění mě oslovuje nejvíc. Snažím se v tomto směru dál vzdělávat; chodím po klubech a hledám novinky z české nezávislé scény.

Jaká je náplň tvojí práce na pozici analytika legislativy EU?

Ráno začnu tím, že si udělám zelený nebo černý čaj, kterého piju strašně moc, protože jsem po covidu přestal pít kafe. Je pro mě ale hrozně těžké popsat, jak vypadá můj den, i rodiče se mě ptají, co v tom Bruselu pořád dělám (smích). Má práce je pestrá a činnosti se mění každý den. Obecně jsem ale přikovaný k mailu a řeším to, co mi přijde do schránky.

Pokud bych měl ale svoji agendu popsat, mým cílem je vytipovávat, čemu se bude europoslanec Saša Vondra věnovat, protože témat, která se projednávají, je celá řada. Poslanec může být pouze pasivním prvkem a hlasovat a tím vyjádřit svou vůli, ale pokud chce věci ovlivňovat, musí se stát zpravodajem nebo stínovým zpravodajem návrhů. Já sleduji, jaké texty Evropská komise předkládá, a jestli by nestálo za to se nějakým rozumným způsobem zapojit. Pokud ano, tak přemýšlím jakým – jestli jen předložit pozměňovací návrhy, nebo se stát zpravodajem či stíňákem. Pakliže europoslanec určitou roli získá, tématu se věnuju od začátku do konce – píšu pozměňovací návrhy, bavím se se stakeholdery, potkávám se s lobbisty, s českým stálým zastoupením a zjišťuji, jaký názor mají členské státy. To vše se spolu s poslancem snažíme sladit s politickou realitou v Evropském parlamentu (EP) tak, aby to, co chceme my, bylo zároveň i prohlasovatelné.

Na jakou oblast se specializuješ?

Zajímám se o životní prostředí, které mě baví už dlouho, ale s příchodem Green Deal začalo být toto téma sexy i pro média. Tím, jak Grean Deal dopadá bezprostředně na životy lidí, získal hype, a to je dobře. I veřejnost si uvědomuje, že rozhodování v EU je důležité a není radno podceňovat evropské volby, které brzy přijdou. Samozřejmě můžeme alibisticky říkat, že EU zase něco rozhodla, ale není to pravda, rozhodují lidé, kteří tam jsou, a jsou tam i Češi.

Co tě na práci baví? A co si naopak neužíváš?

Převažuje to, co mě baví. Vlastně přemýšlím, co mě nebaví (smích). Nemám rád úředničinu. To hlavní, co mě baví, je možnost být u toho, když se stanovují pravidla pro všech 27 členských států. Ne proto, že bych si za všech okolností myslel, že je dobře, že se něco takového děje, ale proto, že vím, že to je realita, a pokud chceme být součástí EU, musíme se na ní podílet. A proto se snažím, a to mě baví úplně nejvíc, mluvit s českými firmami a zástupci České republiky, abychom s dostatečným předstihem věděli, co se chystá, a pokud se nám to nelíbí, tak jak to můžeme ovlivnit, aby to hrálo v náš prospěch. Jsem takový middle man, který o dění v EU dává vědět, ale zároveň má možnost věci posouvat správným směrem, což v tuhle chvíli, z pozice vedoucího Sašovy kanceláře, do značné míry můžu. Myslím si, že po těch 20 letech, co jsme v EU, začínají Češi konečně chápat, že věci ovlivňovat jdou.

Jaké 3 dovednosti využíváš v práci nejčastěji?

Jazyky, schopnost orientovat se v informacích a umět oddělit zrno od plev (to mě perfektně naučila Fakulta sociálních studií) a pečlivost v dotahování věcí do konce.

A na jakých bys chtěl ještě zapracovat?

Učím se pořád. Důležité je umět vystupovat na veřejnosti v cizím jazyce, což jsem neměl možnost si během studií vyzkoušet, tak se to teď učím za pochodu. Další věcí je schopnost vyjednávat. Jednání v EP jsou rozdělena na dvě části – politickou, kterou vedou poslanci, a tzv. technickou, kde věci dojednáváme my z europoslaneckých kanceláří nebo naši kolegové z politických skupin (frakcí). I technická jednání jsou o vytváření koalic, a to se člověk taky učí za pochodu. Naštěstí se to za pochodu učí i všichni ostatní (smích). Musím se také neustále vzdělávat v unijní agendě, kde se pořád děje něco nového. I kdybychom měli každý pět vysokých škol, nejsme schopni vše obsáhnout a musíme spolupracovat i s odborníky a lobbisty, kteří nám dodávají informace, bez kterých nemůžeme rozhodovat. Zároveň si tyto informace musíme samozřejmě filtrovat, protože jsou psány z určitého úhlu pohledu nebo nám jsou poskytovány za nějakým účelem.

Co bys vzkázal těm, kteří uvažují o práci v evropské instituci? Co je dobré umět a komu bude tato pozice pasovat?

Pro tuto práci se hodí člověk, který žije politikou a zároveň chce ovlivňovat věci kolem sebe. Je pečlivý a úkoly dotahuje do konce.

Studenti se mě často ptají, jak jsem se dostal tam, kam jsem se dostal. Odpovídám jim, že na sobě musí umět pracovat, protože dobrá práce se pak prodá (skoro) sama. Základem všeho je ale trpělivost. Vím, o čem mluvím – pracoval jsem i patnáct let v Centru pro studium demokracie, kde jsem kromě analytika legislativy EU dělal také eventy, sborníky nebo knižního a časopiseckého redaktora. Kdybych dělal jen to, čemu odpovídá mé vzdělání a co mám v pracovní smlouvě, tak bych asi mohl, ale neposunulo by mě to tam, kam jsem se dostal. Když lidé práci takto striktně oddělují, zaměstnavatelé je neocení. Je dobré ukázat, že žiju s celkem a s těmi, kteří mě zaměstnávají. Když toto děláte soustavně a jste trpěliví, cesta se vám otevře sama.