Green Deal je realita, nelze očekávat, že se zruší škrtnutím pera. Kdo to požaduje, nebo dokonce slibuje, je naivka, nebo spíš zcela otevřeně lže a slibuje nemožné. Navíc Green Deal není jen dekarbonizace, která skutečně hlásá nerealistické cíle a paradoxně škodí jak přírodě, tak především naší prosperitě a křehkému sociálnímu smíru. Green Deal je celý balík věcí, z nichž mnohé jsou rozumné a lze je využít v náš prospěch.

Do „nenáviděného“ Green Dealu patří třeba i zákon o obnově přírody, spadají sem nejrůznější inovace zemědělské praxe, jeho součástí jsou i zásady a pravidla potřebné pro oběhové hospodářství neboli cirkulární ekonomiku. Jde o šetření zdrojů, recyklaci, schopnost znovu využívat, co už máme, abychom dále nedrancovali přírodní zdroje a také výrazně snížili tuny nebezpečného odpadu. Má to i svůj hluboký bezpečnostní rozměr. Mnohé ze zdrojů, které životně potřebujeme, musíme dovážet z nám otevřeně nepřátelských zemí. Pokud se naučíme lépe využívat to, co již máme, tato bezpečnostní hrozba se výrazně sníží.

Dekarbonizace je globální problém, který sama Evropa z logiky věci prostě nemůže vyřešit. Tento fakt uznávají i největší dekarbonizační nadšenci. Vědí to, ale přesto ve svých úvahách naivně předpokládají, že přísná pravidla, která si zde nastavíme, budou další státy světa dobrovolně následovat. Prostě že Evropa půjde příkladem a ostatní státy se posléze přidají. To je sice krásná, ideální, ale ničím nepodložená představa. V reálném světě se nic takového neděje, rozhodně ne v takové „hard core“ verzi, kterou jsme nachystali sami na sebe. Naopak mnoho zemí s velkou radostí využilo, využívá a bude využívat našeho ústupu ze scény a těší se, jak se jim otevře velký evropský trh, ze kterého se naše firmy „dobrovolně“ stáhnou. S radostí nám nabízejí a budou i nadále nabízet své vlastní výrobky zatížené mnohdy násobně větší ekologickou stopou. Těšíme se z evropské dekarbonizace, a kupujeme výrobky, které nesmírně zatížily naši planetu někde jinde. Nejenže je to pokrytecké, ve svém výsledku absolutně neekologické a hloupé, ale také to znamená, že sami sebe dobrovolně oslabujeme ve prospěch států, jako je například Čína a další. To je dost mizerná bilance.

Green Deal, když už tu je, musíme vzít za správný konec. Zjednodušeně řečeno, místo stavění vzdušných zámků, které se ve výsledku postaví proti nám samým, se musíme soustředit na ty části zelené dohody, které dokážeme mít plně pod kontrolou tady doma a díky nimž zlepšíme život i celé planetě.

Nechme tedy legislativu, která pod hlavičkou Green Dealu vznikla, pracovat, ale současně pečlivě sledujme každý krok a posuzujme, jaké z toho plynou důsledky. Dělejme to, co naši planetu skutečně chrání – šetřme zdroje, zvyšujme biodiverzitu, pečujme o vodu, půdu i krajinu. Dělejme maximum pro ochranu přírody i lidských životů, ale nebuďme slepí zelenou ideologií, která místy nabírá až rysy nebezpečného fanatismu.

A uvědomme si ještě jednu velmi důležitou věc. Po dlouhou dobu jsme se tvářili, že nás ochrana přírody nebude nic stát, že to bude „oběd zadarmo“. Začínáme ale na vlastních peněženkách pociťovat, že to rozhodně není pravda. Touhu po zelené planetě budeme muset zaplatit a sociálně nejslabší na tom mohou skutečně hodně tratit. A právě rozpor mezi ekologií a její sociální únosností je to, co musíme sledovat velice bedlivě. Ekologičtí alarmisté rádi používají apokalyptickou vizi, v níž se na naší planetě časem usmažíme. Nechci to v žádném případě karikovat, změna klimatu je velké téma, ale musíme být schopní si uvědomit, že reálná hrozba skutečně velkých sociálních bouří a rozvratu našeho společenského řádu není o nic méně děsivá.

Podle mého názoru je řešením ona „drobná masarykovská práce“ v prospěch co největšího počtu lidí i prostředí, které nás obklopuje. Řešením je otevřená mysl, nezaslepenost ideologií jakéhokoliv směru a uplatňování takových postupných kroků, které dokážeme korigovat a mít co nejvíce pod kontrolou.