České předsednictví ve druhé polovině loňského roku vzbudilo falešná očekávání. Nasvítilo naše členství v EU, ovšem z definice nemohlo vést k tomu, co od něj řada lidí čekala. Že „v čele Evropy” konečně začneme prosazovat naše zájmy. Je to logické.

Předsednictví se od roku 2009, kdy jsme se ho ujali poprvé, zásadním způsobem změnilo. Vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, vznikl reprezentativní post předsedy Evropské rady neboli prezidenta EU a na členské státy zbyla jen neviditelná a nevděčná práce: moderovat nudné debaty o ďábelských detailech evropských regulací, aby všichni byli tak nějak spokojeni a přehnaně ambiciózní Evropský parlament vrácen do patřičných mezí. Na to, abychom to Evropě osladili, jak jsme zamýšleli před čtrnácti lety, než do všeho hodil vidle tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek a shodil vládu, už zkrátka nezbyl prostor.

Čas otevřeně prosazovat české zájmy v Bruselu nastává až teď, po předsednictví. A můžeme o to usilovat minimálně do začátku roku 2036, kdy se jej budeme ujímat znovu. Máme pro to dobré předpoklady: konsolidované a zkušené stálé zastoupení v Bruselu plus premiéra, který chápe, že evropská politika nepatří na vedlejší kolej, což už snad přijala i většina jeho kolegů ve vládě.

Češi si v bruselské bublině vydobyli respekt nejen tím, že ukázali, jak umějí improvizovat, ale také tím, že jim partneři po letech babišovského těkání konečně mohli začít věřit, že budou dělat přesně to, co říkají. Kde máme limity? Například ve spolupráci s europoslanci. Každý stát, který chce v EU něco prosadit, ví, že se bez nich neobejde, zvláště když si Evropský parlament v posledních letech ukusuje z mocenského koláče stále víc.

V Česku ale nemáme propracovaný systém komunikace, a tak koordinace probíhá spíše intuitivně a na osobní bázi, často z iniciativy samotných europoslanců, kteří se táží stálého zastoupení, co že vlastně mají prosazovat. Dalším problémem je podreprezentace Čechů na klíčových místech v Evropské komisi. Po loňském předsednictví tam sice má nastoupit hned několik zkušených expertů, ale s ohledem na to, jak důležitou roli bruselská exekutiva sehrává při přípravě veškeré legislativy (jako jediná z unijních institucí ji může iniciovat, a tedy reálně “psát”), je to pořád málo.

A pak je tu samozřejmě ještě jedna důležitá otázka – co že to vlastně je ten český národní zájem. Osobně jsem zastáncem minimalistické definice: v EU podporujme všechno to, co nám zajistí, že udržíme étos, se kterým jsme do unie vstupovali. Tedy že budeme moci profitovat z volného pohybu osob, zboží a služeb, z odbourávání zbytečných překážek a z příležitostí, které nám přináší dnešní složitá doba.

V praxi to znamená například přestat za každou cenu „hejtit“ Green Deal a zelenou transformaci a pokusit se z ní naopak vytřískat maximum. Pochopitelně při zohlednění naší specifické pozice otevřené, energeticky náročné průmyslové ekonomiky). Nebude to snadné, ale rozhodně to stojí za to. Rezignujeme-li, vyplní vyklizený prostor jiní. K naší škodě.

Vyšlo na e15.cz.