Před půl rokem jsem se vsadila s přáteli, kteří působí v Británii, že země z EU vystoupí, oni tvrdí, že nakonec nikoli. Prohraju?

Británie musí vystoupit, ignorovat výsledky referenda by pro britskou demokracii byla katastrofa.

Váš tip, jak rozvod dopadne? Ve zlém? V dobrém?

Dobře rozhodně ne. Na začátku byli Britové rozděleni zhruba na dvě poloviny, pro a proti. To trvá dál, a teď se navíc příznivci brexitu hádají mezi sebou, jak si rozvod s EU vlastně představují a jak ho vůbec zařídit.

Udělejme si na začátek jasněji v terminologii: tvrdý brexit, měkký brexit, brexit bez dohody, celní unie…

Tvrdý brexit znamená prásknutí dveřmi – sedmadvacítka i Británie jsou volné a začínají od nuly. Pokud by mezi sebou chtěly obchodovat, což určitě budou chtít, budou muset domluvit vše od začátku. Všechno ostatní jsou „měkčí varianty“, „přátelství s výhodami“, pokud zůstaneme u analogie vztahu mezi partnery. Celní unie, nějaká podoba volného pohybu…

Zpřetrhat a jinak svázat tisíce nitek z bezmála půlstoletého společného života a ekonomického propojení je těžké. Jaká je zásadní chyba Británie při vyjednávání?

Ani příznivci brexitu, ani vláda nevěděli, co vlastně chtějí. Ukazuje se, že najít během dvou let kompromis mezi společným trhem a absolutní suverenitou není tak jednoduché. Britové šli do jednání nepřipraveni, čekali, kam je to zavede, a to byla chyba. Měli si od začátku stanovit preferovanou va­riantu a pak o ni usilovat.

A co dělá špatně EU? Slýcháme, že kdyby byla vstřícnější, šlo by to snáz…

V samotném vyjednávání vlastně nic, chová se docela racionálně. EU-27 je ale v jednodušší pozici – podařilo se jí nastavit hru tak, že Británie si musí definovat, co chce, a EU na to pak reaguje. V zájmu EU každopádně je, aby „výhody“ v našem budoucím partnerství byly co nejširší. Zásadní problém je ale v tom, že evropský establishment nijak nereflektoval, že by za brexit mohl nést byť jen částečnou odpovědnost. Kdyby se EU tolik nevzdálila logice svobodné spolupráce mezi členskými státy a netlačila tak vehementně vlastní agendu, euroskepticismus by tolik nevzkvétal a pravděpodobně bychom brexit vůbec neřešili.

Myslíte si, že premiérka Mayová to nezvládla, anebo by se v podobné situaci „plácal“ i Churchill či Thatcherová?

Vyjednat brexit je nepředstavitelný tanec mezi vejci. Je to největší výzva pro britskou politiku od druhé světové války. Národ je tak rozdělený, že jediná možnost byla zvolit si silného, churchillovského lídra, který by dokázal vybrat jednu konkrétní variantu brexitu a ostatní přesvědčil, že má smysl se za ni postavit. Schizma, jak se stavět k Evropě, je v Británii od začátku. Mayová bude čtvrtý předseda britské vlády v řadě, komu zlomí vaz evropská otázka. A její nástupce to nebude mít o nic jednodušší. Také proto se na post Theresy ­Mayové nikomu moc nechce, ač ztratila důvěru téměř všech a povážlivě se pod ní kýve židle.

Proč není možné v britském parlamentu najít jakýkoli kom­promis?

Theresa Mayová v roce 2017 vypsala volby, jež ji měly posílit, ale přepočítala se. Místo toho významně oslabila a přišla o pohodlnou většinu. Velká část parlamentu brexit vůbec nechce a křehká vládní většina teď závisí na Demokratické unionistické straně, což je satelit konzervativců ze Severního Irska, které je brexitem ohroženo vůbec nejvíce. Jak jsem řekl, nechtěl bych být v kůži Theresy Mayové.

Napadlo vás někdy coby konzervativce, co si asi tak říká britský konzervativní expremiér David Cameron, jenž referendum o EU inicioval?

Doufám, že si hodně vyčítá, co způsobil.

Leckdo si pohrává s myšlenkou, že až se vymění generace i jejich elity, Británie do EU znovu vstoupí.

Na to bych úplně nesázel. Myslím, že výsledkem bude nějaká forma partnerství, které ale pro Brity bude paradoxně horší než situace před rokem 2016. Budou muset dále plnit řadu evropských požadavků, ale přijdou o možnost je ovlivňovat. A to heslem kampaně za odchod bylo „Take back control“!

My jsme v Unii teprve patnáct let. Dokážete si představit, jaké by to byly roky, kdybychom v EU nebyli?

Pokud by se nám nepodařilo přijít s nějakým geniálním plánem, jak nalákat investory, asi bychom byli neperspektivní, významně chudší periférie Evropy. Není náhoda, že všechny země, které byly v podobné situaci jako Česko, do EU vstoupily nebo se do ní snaží dostat. Navzdory všem jejím problémům se to pořád vyplácí.

Czexitu tedy říkáte ne, chápu to dobře?

Czexit by nám nepřinesl jedinou výhodu. Jsme pevně navázáni na evropskou ekonomiku. Podívejte se, čeho reálně dokáže dosáhnout Británie a jak dělá vše pro to, aby nenastal tvrdý brexit. A ostatní možnosti vlastně znamenají nutnost dodržovat pravidla EU, ale nemít na ně vliv. Je snad Praha v lepší pozici než Londýn? Kdo si tohle myslí, patří do blázince.

Patříte k těm, kdo tvrdí, že EU potřebuje zásadní reformu, jinak nepřežije. Ale co přesně se má změnit?

EU toho musí dělat méně, ale lépe. Vrátit se ke svým kořenům, kdy ještě byla primárně hospodářským prostorem, a vedle toho se soustředit na velké mezinárodní projekty, hlavně infrastrukturní (dopravní koridory, telekomunikace, propojování energetických sítí). Tam, kde EU nemůže přinést přidanou hodnotu, by měla zastavit a vrátit kompetence zpět členským státům. A už vůbec neřešit módní věci, jako genderovou politiku, tím si pod sebou zbytečně podřezává větev.

Vy jste před dvěma roky inicioval vznik programového manifestu ODS Silné Česko v Evropě 21. století. Co by se mělo změnit v Česku směrem k EU?

Musíme si říct, čeho chceme v EU dosáhnout. A pak to na všech platformách v EU prosazovat. Nejen v Radě ministrů, ale i v Evropském parlamentu a v Komisi. Úspěšné státy to tak dělají. Švédsko ani Dánsko nejsou na tapetě za to, že nemají euro. Naším zájmem je rozvíjení společného trhu v on-line i off-line světě bez zbytečných byrokratických překážek nebo rozumná ochrana životního prostředí.

Jak by to, co říkáte, zaznamenal běžný člověk, jenž neleží v politologických studiích?

Pokud by český establishment dokázal profesionálně pracovat na několika prioritách, tak by to dříve nebo později přineslo ovoce, jako jsou snazší nakupování nebo podnikání v celé EU, investice do české ekonomiky, sídla evropských úřadů u nás, Češi na klíčových postech v EU atd. Nemusíme být v EU otloukánky, jen se musíme po patnácti letech, co jsme uvnitř, začít konečně snažit. Jinak nás budou ostatní válcovat jako dosud.

Vyšlo v Reflexu 15/2019.