Nedávné hlasování europoslanců o návrhu nové směrnice, která má za cíl do roku 2050 radikálně snížit energetickou náročnost budov v celé Evropské unii, u nás právem vzbudilo pozornost. Zároveň ale také odhalilo, jak je v Česku debata o evropské politice takřka devatenáct let po vstupu do Evropské unie plochá.

Aby hned na začátku nedošlo k mýlce: je rozhodně dobře, že se o něčem na první pohled tak technickém jako směrnice, které v Bruselu nikdo neřekne jinak než EPBD (Energy performance of buildings directive), mluví. Až 343 europoslanců včetně čtyř Čechů se totiž tentokrát skutečně utrhlo ze řetězu.

Nepožadují nic menšího než energetické úspory za každou cenu pro úplně všechny. Veřejný a nerezidenční sektor mají jít příkladem. Přísným pravidlům výstavby a rekonstrukcí se ale dříve nebo později nevyhne nikdo. Mají se vztahovat prakticky na všechny budovy včetně rodinných domů. Ušetřeny mají zůstat jen kostely, památky a chalupy. Hlavní argument: svatý boj s emisemi oxidu uhličitého a dostatek dotačních peněz.

Jenže hlasováním Evropského parlamentu nic nekončí, právě naopak. V následujících týdnech teprve začne trialog, tedy debata europoslanců s členskými státy o finální podobě legislativy. A během něj text může ještě doznat změn, na jejichž formulování se můžeme podílet. Takže řev, že EPBD připomíná socialistikou Radu vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), je stejně mimo jako požadavek opozice, aby Česko vytvořilo blokační menšinu v Evropské radě, tedy na úrovni summitu, který nemá legislativní pravomoc.

Pokud se Česku návrh EPBD nelíbí, má možnost jej změnit. Respektive nepřipustit, aby se do výsledného textu propsaly ujeté požadavky europoslanců. To v praxi znamená tlačit na to, aby byl v maximální možné míře zachován text rady, která se k návrhu vyjádřila už v říjnu, tedy za českého předsednictví. Zatímco tehdy jsme debatu v radě jen moderovali, nyní máme možnost se otevřeně postavit za svůj zájem. Ten Fialova vláda definovala již loni v únoru v takzvané rámcové pozici.

Z věcného hlediska je podstatné, aby směrnice skutečně zůstala směrnicí, tedy aby určovala cíl, ale zároveň členským státům dávala prostor dosáhnout jej po svém – sociálně citlivým způsobem, ideálně bez zásahů do soukromého vlastnictví a svobody volby.

Stejně tak by se europoslancům nemělo ustupovat v termínech. Obecně platí, že chtějí náběh směrnice uspíšit o dva roky a ještě členským státům svázat ruce řadou nerealistických „mezicílů“, aby náhodou netápaly a nedostaly se na dekarbonizační scestí.

Výhodou je, že na straně rady je i řada zastánců energetických úspor. Ne proto že by se jim záměry europoslanců nelíbily, ale proto že je považují za obtížně realizovatelné a ve výsledku kontraproduktivní. Takže si připomeňme, jak je to s tím stahováním kalhot před brodem, a napněme své síly tam, kde to dává smysl. Demagogií a remcáním nikdo nikdy žádnou evropskou bitvu nevyhrál.

Vyšlo na e15.cz.