„Je hloupost, že v Evropská unie nic nezmůžeme. Jsme schopni věci měnit,“ říká v našem rozhovoru Ondřej Krutílek (ODS), který v současnosti vede kabinet europoslance Alexandra Vondry a sám v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu kandiduje. „Věci se v EU dají ovlivňovat. Jen musíte vědět, kdy, jak a s kým. Evropská politika je pro lidi, co vědí, vyznají se a zároveň jim není lhostejná budoucnost České republiky.“

Evropskou unií se zabýváte dlouhodobě odborně a akademicky, ale rovněž zcela prakticky, aktuálně vedete kancelář europoslance Alexandra Vondry a sám kandidujete v evropských volbách. Jaké největší mýty o EU podle vás panují?

Určitě ode mě čekáte zkazky o zakřivení banánů, jak to bylo s takzvaným zákazem rumu nebo pomazánkového másla, ale já to vezmu odjinud. Podle mě je největším mýtem o EU to, že Brusel, Štrasburk nebo Lucemburk, kde sídlí nejdůležitější unijní instituce, jsou daleko a nemá cenu se tím, co se v nich děje, zaobírat. A pokud přece jen ano, tak že my, malí Češi, s tím stejně nic nezmůžeme. Ani jedno není pravda. Jasně, z Prahy do Bruselu je to nějakých 900 kilometrů, do Štrasburku 600 a do Lucemburku 700, ale rozhoduje se tam i o našich každodenních životech – nejen, kde budeme moci studovat, pracovat nebo kam budeme moci snadno cestovat, ale taky jak budeme bydlet, čím budeme topit, co budeme jíst, čím budeme jezdit a koneckonců i kolik nás to bude stát. A tento všednodenní život je ovlivňován stále více. To už stojí za to EU neignorovat. No, a že v ní nic nezmůžeme? Hloupost! Česko není malá země, na poměry EU jsme středně velcí, třeba jako Belgie, Řecko, Portugalsko nebo Švédsko. A odpovídá tomu i náš hlas; jsme schopni věci měnit. I díky tomu, že za vlády Petra Fialy v EU konečně platíme za spolehlivého partnera, se kterým má smysl mluvit. V poslední době se nám povedlo například zmírnit drastickou emisní normu Euro 7, která by v původní podobě zlikvidovala český automobilový průmysl, a hlavně lidem znemožnila pořídit si cenově dostupné auto.

Česká republika ze svého členství dlouhodobě spíše těží, než aby tomu bylo naopak. Proč se podle vás tak často objevují protievropské hlasy?

Do EU jsme vstupovali před dvaceti lety, v době, kdy sama Unie procházela řadou změn. Po roce 1989 jsme chtěli „zpátky do Evropy”, ale měli jsme jen mlhavou představu, co přesně to znamená. A když jsme se stali členy, zůstala v nás pachuť, protože jsme si „Evropu“ spojovali s bezmeznou svobodou, a ona nás zahrnula i požadavky na dodržování nějakých pravidel, chcete-li regulacemi. Česká reakce byla dvojí – buď jsme na EU jen nadávali (někteří šli ještě dál a chtěli z ní vystoupit), nebo jsme do ní naopak vkládali všechny své naděje. EU ale není ani dobrá, ani špatná, ale taková, jakou si ji uděláme. A úvahy ji opustit jsou úplně mimo – bez EU bychom strašně zchudli. Ne proto, že bychom přišli o dotace (já osobně nejsem jejich velký zastánce), ale proto, že bychom jako Česko ztratili možnost obchodovat na velkém trhu, jehož pravidla navíc jako členský stát EU máme možnost přímo ovlivňovat.

Jak mohou aktuálně z našeho členství v EU těžit regiony?

Jednoduše: tím, že využívají možností, jak zvýšit svou ekonomickou úroveň, což se pak pozitivně odráží i na tom, jak dobře se v nich žije. Nejde ale jen o dotace. Regiony mohou profitovat i ze zvýhodněných úvěrů a podobně. Výsledkem jsou nové silnice, veřejná doprava na úrovni 21. století či třeba vysokorychlostní internet i v nejzapadlejší vísce. Na můj vkus by ale celý systém nemusel být tak administrativně náročný, protože pak hrozně moc energie vkládáme do papírování a méně do projektů jako takových.

Věnujete se životnímu prostředí a obecně legislativě. Jaký máte názor na Green Deal?

Že se to s některými věcmi přehnalo, ale že obecně stojí za to chránit životní prostředí a adaptovat se na klimatickou změnu. Takže snižování dopadů zemědělství na životní prostředí ano, šetření zdroji a vzácnými surovinami, kterých máme v Evropě pomálu, ano, podpora biologické rozmanitosti a ochrana přírody ano. Protože všechno toto je taky Green Deal. Zásadní problém ale mám s dekarbonizační částí Green Dealu, tedy snahou snižovat emise skleníkových plynů v podstatě ve všech oborech lidské činnosti. Zaprvé to tak intenzivně nedělá nikdo na světě, ani USA nebo Čína, zadruhé podíl EU na celosvětových emisích oxidu uhličitého, hlavního skleníkového plynu, se pohybuje někde mezi 7 až 9 procenty, a zatřetí efekt dekarbonizace se projeví přinejlepším v řádu desítek let, pokud vůbec. S dekarbonizací, jak je teď nastavena, se tím pádem tak trochu střílíme do vlastní nohy, přicházíme o naši konkurenceschopnost a chudneme. Nový Evropský parlament se právě na toto bude muset zaměřit.

Právě evropská legislativa bývá často kritizována s tím, že jí je moc. Platí tohle stále, nebo je to už přežité klišé?

Platí, bohužel. Dokonce bych řekl, že je to i horší; evropská legislativa je v posledních letech čím dál složitější, a často tak záleží na každé čárce, každém písmenu a čísle, které se objeví v „nejposlednější“ příloze na první pohled neškodné směrnice nebo nařízení. To se musí změnit. Cílem EU totiž má být věci zjednodušovat, koneckonců na tom i byla založena, nikoliv přidělávat zbytečnou práci. Ale jak jsem říkal, věci se v EU dají ovlivňovat. Jen musíte vědět, kdy, jak a s kým. Evropská politika je pro lidi, co vědí, vyznají se a zároveň jim není lhostejná budoucnost České republiky.

Evropským tématům se věnujete dlouhodobě, co vás k nim ale nasměřovalo?

Studium na Fakultě sociální studií v Brně. Původně jsem dělal politologii a mezinárodní vztahy, ale obojí mi přišlo na můj vkus příliš akademické, s minimálním praktickým přesahem. To EU je jiná. A vzhledem k tomu, že nejsem žádný teoretik, ale kluk původem z vesnice, z Mořkova na Novojičínsku, nakonec jsem skončil u evropských studií. Nejvíc mě baví moje role bruselského „tykadla” – včas lidi a firmy v Česku informovat o tom, co se v EU peče, a hledat konkrétní cesty, jak se s tím popasovat. Naštěstí je lidí i firem, které jsou ochotny naslouchat a měnit věci k lepšímu, čím dál víc.

A jaké to je, žít a pracovat mezi Českou republikou, Bruselem a Štrasburkem?

Časově náročné, co si budeme nalhávat (smích). A nejspíš to není pro každého, protože jste dost často na cestách, pořád někde taháte kufr, musíte pracovat v poklusu. Ale mě to baví. Naštěstí jsem docela organizovaný, a tak jsem kromě práce s to být i se svými třemi syny, občas si někam vyběhnout nebo vyjít do lesa, kde si čistím hlavu, popřípadě zajít na dobrý koncert nebo film.

Konečně, jak vidíte Evropskou unii třeba za 10 let?

To je otázka za milion dolarů. Nebo milion euro. Já bych si moc přál, aby EU i nadále byla místem, kde se cítíme bezpečně, kde můžeme bez problémů studovat a pracovat, kde můžeme rozvíjet naše schopnosti a přednosti. K tomu potřebujeme, abychom si věřili. A taky abychom si věřili navzájem. Pak totiž nebudeme potřebovat regulovat každou ptákovinu a bude se nám tady dobře žít.