Odpovědět na otázku, komu patří Evropská unie, vyžaduje přiznat si dvě nepříjemné pravdy. Zaprvé, že Unie je politický prostor, kde se uplatňuje logika moci a vlivu. A proto taky platí, že pokud v něm vznikne jakékoliv vakuum, záhy ho někdo vyplní. A zadruhé, že hlavními viníky současného stavu, kdy instituce EU lidem mnohdy připomínají psa utrženého ze řetězu, jsou členské státy, které se aktivně podílely na přípravě a schvalování Maastrichtské smlouvy.

První z tezí je nepříjemná především bezvýhradným zastáncům EU, kteří považují evropskou integraci za dobro samo o sobě. Právě oni dělají Unii medvědí službu, když upozaďují důvody, proč a za jakých podmínek někdejší Evropské společenství vzniklo. Snaží se bojovat proti členským státům a národním zájmům, přestože je zřejmé, že koncept zájmu tady byl, je a bude. Ani po více než sedmdesáti letech vývoje evropské integrace nebyly demokracie v jednotlivých členských státech nahrazeny nějakou vysněnou jedinou evropskou demokracií v podobě EU, nejsou pro to podmínky a je otázka, zda vůbec někdy budou.

Druhá teze se pak nepříjemně poslouchá všem těm, kteří se upnuli k představě, že členské státy jsou z povahy věci vždy těmi „rozumnějšími“. Tedy těm, kdo usilují o zachování maximální míry suverenity na svém území, což v praxi znamená snahu o co největší omezení institucí EU s cílem, aby ve prospěch členských států s právem veta plnily jen omezenou, servisní roli.

Zkrátka a dobře, abychom mohli dnešní EU pochopit, vysvětlit a pokusit se říct, komu v nejširším slova smyslu patří, nesmíme stavět vzdušné zámky a vytrhávat věci z kontextu.

Jak jsme se dostali tam, kde jsme

Historie evropské integrace ukazuje, že vztah mezi členskými státy a nadnárodním centrem (a vice versa) procházel a prochází soustavným vývojem. Svou roli hraje velké množství vzájemně se ovlivňujících faktorů, jako jsou počet členských států (z šesti jsme se – po brexitu – dostali na dnešních sedmadvacet), jejich (zahraničně)politické tradice (stačí se podívat na Francii na jedné a Německo na druhé straně), předmět integrace (někdejší uhlí a ocel versus dnešní široce definovaný integrovaný ekonomický prostor), povaha integrace (odbourávání překážek versus vytváření nové regulace) či mimořádně důležitý ekonomicko-politický kontext (studená válka, následný „konec dějin“, globalizace v čele s USA, postupný ekonomický vzestup Číny, Indie a dalších zemí rámovaný v posledních letech válkou na Ukrajině).

Na samém začátku integračního procesu to bylo ještě relativně jednoduché a přehledné. Studená válka nastavila mantinely, NATO založené v roce 1949 dodalo základní bezpečnostní záruky (na to se často zapomíná!) a mezi šesticí zakládajících členských států panovala shoda, že proto, aby se spolu znovu nedostaly do krvavého konfliktu, předají ve dvou přesně vymezených sektorech důležitých pro zbrojení (uhlí a ocel) kompetence nadnárodnímu orgánu, který bude ony sektory spravovat za ně. Prim hrál předchůdce dnešní Evropské komise, Vysoký úřad, a jednotlivé členské státy v Radě, v níž se – světe div se – hlasovalo už tehdy většinově. Shromáždění složené z delegátů národních parlamentů, které se v průběhu let postupně přetransformovalo v přímo volený Evropský parlament, bylo tehdy jen víceméně „do počtu“.

Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) založené roku 1952 bylo ve své misi úspěšné, a tak zakládající členské státy začaly uvažovat, jak s integrací evropského kontinentu dál. Nakonec se uplatnila jak sektorová logika (EURATOM), tak myšlenka, že by měl na půdorysu původní šestky postupně vzniknout i široce definovaný integrovaný ekonomický prostor, který by ctil čtyři zásady – takzvané čtyři svobody: volný pohyb osob, zboží, kapitálu a služeb.

Tím vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS), což představovalo první zásadní kvalitativní změnu evropského integračního projektu. Aby bylo možné v relativně krátkém časovém horizontu dvanácti až patnácti let dát vzniknout tzv. vnitřnímu trhu bez překážek, bylo nezbytné adekvátně upravit rozhodovací mechanismy Společenství směrem k posílení nadnárodních orgánů (tehdy primárně Komise, ještě ne Evropského parlamentu) a k omezení práva veta členských států v Radě. A to se neobešlo bez odporu.

Nejznámějším příkladem vzdoru byla tzv. francouzská „politika prázdných křesel“ a následný lucemburský kompromis. Není třeba zacházet do detailů, stačí konstatovat, že šlo o první zásadní střet mezi národní a nadnárodní logikou fungování Společenství, do nějž se výrazně propsal jak gaullistický přístup k zahraniční politice (který bychom mohli zjednodušeně opsat heslem „France first“), tak širší mezinárodněpolitický kontext (tlak USA na posílení politických vazeb v Evropě s cílem neoslabit transatlantickou spolupráci po nešťastných událostech berlínské a karibské krize). Současně ale platí, že řada dalších faktorů zůstávala neměnná, například počet členských států nebo fakt, že šlo o období studené války. To sice na jednu stranu konflikt mezi Francií a zbytkem Společenství zviditelnilo (a proto se o něm dodnes učí), ale na straně druhé také umožnilo najít řešení relativně rychle a v zásadě i transparentně (i když se výsledné dohody zamlouvaly jen málokomu). Od sedmdesátých let už to taková selanka nebyla.

Předně se postupně a zdaleka ne bezbolestně začal zvyšovat počet členských států, čímž se začalo rozšiřovat spektrum (zahraničně)politických tradic, které vztahy ve Společenství logicky komplikovaly. V roce 1973 se EHS rozšířilo o Velkou Británii, Irsko a Dánsko, v roce 1981 o Řecko, v roce 1986 o Španělsko a Portugalsko, v polovině devadesátých let o Finsko, Švédsko a Rakousko a od roku 2004 se jeho členy stalo postupně (natřikrát) celkem třináct států ze střední a východní Evropy.

Detaily jednotlivých rozšíření jsou poměrně známé, proto jen telegraficky. Vstup Velké Británie (a tedy i Irska a Dánska) osobně blokoval francouzský prezident de Gaulle. Posttotalitnímu Řecku Společenství bezprecedentně nabídlo demokratickou perspektivu individuálně, což se z hlediska integrace ukázalo přinejmenším jako neprozíravé, nemluvě o tom, že to vedlo ke značné frustraci Španělů a zejména Portugalců, kteří se členství dočkali mnohem později. Tzv. severní rozšíření v roce 1995 bylo celkem hladké, nepočítáme-li další pokus rozšířit řady členů i o bohaté Norsko. Obecně se ale vědělo, že jde jen o ouverturu k mnohem rozsáhlejší operaci – rozšíření o tehdy nespecifikovaný počet relativně chudých postkomunistických států ze střední a východní Evropy.

O rozšiřování by se samozřejmě dalo psát donekonečna, ale pokud odhlédneme od často pikantních nebo technicistních podružností, pak platí, že pro současnou debatu je v souvislosti s rozšiřováním podstatná jen jediná věc: každému rozšíření, tedy navýšení počtu členských států, předcházelo i tzv. prohloubení, tj. kvalitativní proměna Společenství směrem k jeho „stále užší“ (ever closer) integraci.

Tradice prohloubení před rozšířením (s cílem nezpůsobit „rozředění“ integrace) nabývala různých podob a do praxe se nejčastěji propisovala další integrací již komunitarizovaných oblastí (ve smyslu posílení kompetencí nadnárodních orgánů, zejména pak Evropského parlamentu, a rozšiřováním většinového hlasování v Radě) nebo integrací zcela nových politik, jež dosud spravovaly výhradně členské státy. Ne vždy se jednotlivé kroky vedoucí k postupnému prohlubování povedly, tendence ale byla zřetelná: pokud už se nějaké téma v debatách o prohloubení objevilo, málokdy z nich vymizelo, dokud se nestalo součástí integračního mainstreamu.

Přibližně do poloviny osmdesátých let se debata o prohlubování nesla v duchu „mírného pokroku v mezích zákona“, jakkoli by některé nápady byly považovány za ambiciózní i v dnešní EU (viz průběžné snahy o vytvoření plnokrevné politické unie). Bylo to dáno nejen relativně nízkým počtem členských států (v roce 1985 jich ve Společenství bylo jen deset) a v zásadě upřímnou snahou všech zainteresovaných definitivně odbourat všechny zbytečné překážky bránící dobudování vnitřního trhu, ale (znovu) i relativně předvídatelným mezinárodním ekonomicko-politickým kontextem. Tedy tím vším, co vzalo za své po roce 1989 a v letech následujících.

Faktor Delors

Situace se radikálně změnila v roce 1985, kdy do čela Komise nastoupil Jacques Delors. V porovnání se svými předchůdci měl to, čemu se sportovní terminologií říká „tah na branku“. Přesně definoval, které kroky a v jakém pořadí je třeba realizovat, aby se evropský integrační projekt konečně vymanil z „eurosklerózy“, tedy situace, kdy jeho aktérům sice nechybějí vize, ale notně pokulhávají v jejich uskutečňování.

Byl to právě Delors, kdo hmatatelně posunul témata, o kterých se hovořilo už na legendárním summitu v Haagu v roce 1969 (tedy dlouho před prvním rozšířením). Šlo například o otázku měnové spolupráce. Jenže zatímco zpočátku Delors jen dokončoval věci, které byly v zásadě konsenzuální (především vnitřní trh), později své aktivity napnul k budování kvalitativně zcela jiného Společenství.

Symbolicky je to patrné na přerodu Evropského společenství (ES) v Evropskou unii (EU), věcně pak na dvou klíčových smluvních dokumentech – Jednotném evropském aktu a Maast­richtské smlouvě. Zatímco první dokument v zásadě jen zlegalizoval to, co se v průběhu let osvědčilo (například summity), a v oblasti vnitřního trhu ctil principy tzv. negativní integrace, tedy integrace cestou odbourávání překážek mezi členskými státy, Maastrichtská smlouva znamenala doslova revoluci. EU byla vystavěna na třech různě robustních pilířích, což s sebou přineslo řadu důsledků. Například to, že vnitřní trh už oficiálně neplatil za ultimátní cíl evropského integračního projektu, nebo fakt, že Maast­richtská smlouva nově definovala závazky, jichž mělo být dosaženo v nadcházejících letech s využitím zásad tzv. pozitivní integrace (tedy že národní regulace budou nahrazeny regulací evropskou – typickým příkladem je měnová unie, tedy euro).

S odstupem tří desetiletí a s vědomím, co všechno po podpisu Maastrichtské smlouvy následovalo (na poli primárního práva Amsterodamská smlouva, Smlouva z Nice, tzv. evropská ústava a Lisabonská smlouva, o sekundárním právu nemluvě), nahlížíme na tehdejší dění výrazně jinak než jeho přímí aktéři, kteří byli ovlivněni koncem studené války, „koncem dějin“ a evropskými ambicemi nových křehkých demokracií ležících na východ od někdejší železné opony. A jakkoli je možné symbolický i faktický přerod ES v EU „hodit“ na Delorse, pravdou je, že u všeho podstatného, co se dělo, byly všechny tehdejší členské státy. Byl to pouze a jen jejich jednomyslný souhlas, jenž vedl k vykolíkování hřiště, na kterém se pohybuje stále více hráčů a na němž se hraje podle průběžně revidovaných pravidel.

Jinak řečeno, mýtus, že politický systém EU sestává z „uzurpátorských“ nadnárodních institucí a „hodných“ členských států, které jsou v jejich vleku, padl pro ty bystřejší už v Maastrichtu, pro všechny ostatní nejpozději s podpisem Lisabonské smlouvy.

Současně je potřeba poctivě říct, že postupné popouštění uzdy nadnárodním institucím ze strany členských států nelze vnímat jako nějaké spiknutí, ať už velkých členských států proti malým, starých členských států proti novým nebo (jak se to může jevit dnes) Bruselu proti členským státům jako takovým. Spíše jde o důsledek řady jednotlivých politických rozhodnutí uskutečněných v konkrétním čase a místě, která byla za daných podmínek vyhodnocena jako nejvýhodnější, aniž si pochopitelně kdokoliv byl schopen představit, co to také může přinést.

To není alibismus, ale zjednodušený popis komplexního problému, na který bylo zaděláno už na počátku evropského integračního projektu, kdy zakládající členské státy svěřily vybrané kompetence nadnárodnímu orgánu, který se pod tíhou řady okolností dostal až do dnešní podoby, kdy se může zdát, že Brusel znamená vše a členské státy nic. Tento pohled je logicky rozšířenější zejména v zemích střední a východní Evropy, které ze známých důvodů nestály u zrodu evropského integračního projektu a postupně prošly ještě náročnou vnitřní politickou, ekonomickou a společenskou transformací. Není divu, že po letech nucené, tupé orientace na východ mají nyní dojem, že se po nich chce totéž, akorát západním směrem.

Stačí připomenout Čechy protežované a zároveň zprofanované heslo o „návratu do Evropy“. Doba počátku českých evropských ambicí se perfektně kryje s dobou přerodu ES v EU. Ten však u nás tehdy nikdo kriticky nezkoumal, respektive pokud se o to pokoušel, byl označen za škarohlída. A tak se stalo, že pokud jsme si v souvislosti s oním heslem vůbec něco představovali, pak jen to, že Evropa, do které vstoupíme, bude spíše volnějším Společenstvím než stále užší Unií. I proto jsou vystřízlivění a únava z dlouhého českého integračního procesu dodnes patrné, jakkoli od našeho vstupu do EU uplyne příští rok už dvacet let.

Komu tedy patří EU?

Vraťme se ale k původní otázce. Odpověď může být snadná i složitá zároveň. Ta jednodušší se spokojí s konstatováním, že nikomu a všem (a bude nejen správná, ale i politicky korektní, protože nebude nikoho jmenovat, natož ostrakizovat). Její zásadní nevýhodou však je, že neumožňuje zachytit četné nuance vazeb, které v prostoru mezi členskými státy a institucemi EU vznikly, což následně komplikuje a oslabuje schopnost brát EU takovou, jaká je, tedy jako jednu z arén pro prosazování zájmů. Je tedy třeba hledat strukturovanější odpověď.

EU nepochybně patří členským státům. A to nejen těm, které stály před více než sedmdesáti lety u jejího zrodu, ale i těm, které se k evropskému integračnímu projektu připojily později. Ano, může se to zdát troufalé. Zvláště ve světle výše uvedených úvah o rozšiřování a prohlubování. Ale členské státy opravdu stále drží klíč k celé řadě prvků fungování EU, počínaje dojednáváním a především ratifikací změn primárního práva, přes rozhodování o daňových a zahraničně­politických otázkách a konče schvalováním víceletého finančního rámce. Ve všech těchto případech jsou to právě členské státy, kdo rozhoduje a kdo rozhoduje jednomyslně. Nemluvě o řadě dalších případů, kdy se sice formálně uplatňuje většinové rozhodování, ale fakticky se mezi členskými státy ctí dohoda, že se až do poslední chvíle usiluje o konsenzus. Platí to jak v Radě na úrovni ministrů, tak v Evropské radě na úrovni hlav států a vlád. A i když to nakonec nedopadne, rozhodně neplatí, že přehlasovávány jsou vždy jen malé, střední, popř. nové členské státy.

EU samozřejmě „zrcadlově“ patří i nadnárodním institucím – těm, od nichž zakládající členské státy očekávaly, že jim budou bezmezně sloužit, dokud nenašly niky, kde na ně jednotlivé státy v důsledku svých vlastních rozhodnutí nemohou. Řeč je především o Komisi, jež v celém systému jako jediná disponuje legislativní iniciativou v procesu, který funguje jako dobře namazaný stroj a jehož výsledkem jsou pravidla, která jsou v konečném důsledku použitelná ve všech členských státech, na což dohlíží kromě Komise Soudní dvůr EU, jenž je jí dlouhá léta věrnou oporou a v nadcházejícím období bude s největší pravděpodobností ještě víc. Postupně bude „nabíhat“ poměrně restriktivní a především ideologizovaná legislativa Green Dealu, s jejímž naplňováním může mít problém nejeden členský stát. Nemluvě o tom, že se naplno projeví i další trend posledních let – odsouvání rozhodování o společných pravidlech na úředníky, kteří připravují tzv. delegované a implementační akty, k nimž není možné v otevřeném demokratickém procesu předkládat pozměňovací návrhy; lze je jen podpořit, nebo zamítnout. I zde bude Soudní dvůr sehrávat důležitou roli.

Zmínkou o delegovaných a implementačních aktech se dostáváme k tomu, že EU patří také byrokratům. Podstatné však není jen slůvko „také“, ale i to, že se nebavíme jen o proslulých „bruselských úřednících“, nýbrž o všech, kteří s unijní agendou mají co do činění. Tedy zejména o úřednících z ministerstev, úřednících ze stálých zastoupení jednotlivých členských států v Bruselu nebo o úřednících, kteří na národní či regionální úrovni dohlížejí na rozdělování evropských dotací, respektive redistribuci peněz z rozpočtu EU formou projektů. Komplexní politický systém, jakým dnešní EU je, se bez špičkových, specializovaných úředníků přirozeně neobejde. Současně je ale třeba si přiznat, že byrokracie nevzniká sama od sebe, nýbrž i v důsledku agend, jimž se věnuje. Právě zde je kámen úrazu, málo­kterou agendu si úředníci přidělují sami. Mezi institucemi EU je považován za „přítele byrokracie“ kromě Komise zejména Evropský parlament a tzv. goldplating v některých členských státech, tedy „nafukování“ povinností přijatých na úrovni EU nad rámec toho, co je nezbytně nutné, je už jen logickým důsledkem.

Člověk se pak logicky ptá, zda EU vůbec může patřit i občanům, protože na první pohled to tak nevypadá. Odpověď je jednoduchá a jednoznačná: může a patří, a to jak občanům jednotlivých členských států, tak občanům EU, a to v nejrůznějších rolích, které jim život přináší (zaměstnanci, živnostníci, spotřebitelé, pacienti atd.). Dokonce je tu i instituce, která má občany ve štítu a jejíž kompetence kontinuálně rostou – Evropský parlament, který se z konzultačního sboru delegátů během let proměnil v přímo volený orgán s pravomocemi (takřka) srovnatelnými s národními parlamenty. V čem je tedy problém? Třeba v tom, že občané se s Evropským parlamentem příliš neidentifikují, což projevují zejména ve volbách, které se netěší vysoké účasti. Občané považují otázky, kterým se europoslanci věnují, za příliš vzdálené, technicistní, nesrozumitelné. To, co potřebují (přinejmenším podstatnou část), už mají – volný pohyb po Schengenu, ambasády všech členských států po celém světě, Erasmus a roaming za ceny, na které jsou zvyklí doma… Jediná možnost, jak dosáhnout změny, tedy posílit evropské občanství, naráží na fakt, že pro to v EU nejsou podmínky – neexistuje evropský veřejný prostor, a tím pádem ani evropský lid. Určitou náhražkou jsou v tomto smyslu nebyznysové organizované skupiny, které sdružují své členy i na úrovni EU (odbory, spotřebitelské organizace, pacientské organizace ap.). Komise je s nimi dokonce na základě smluv povinována konzultovat prakticky všechny své kroky. Jejich problémem ale je, že často narážejí na své limity. Ani ne tak finanční (i když ty taky), ale především reputační – už zdaleka neplatí za reprezentanta autentických zájmů, ale spíše za nátlakové skupiny, jejichž vazba na občany je poměrně slabá.

To byznys, zvláště ten velký, je na tom podstatně lépe, ať už jde o konkrétní firmy nebo organizace, které v EU zastupují jejich zájmy na sektorovém či jiném principu. Nejde jen o peníze. Byznys je z povahy věci koncentrovanější než jiné zájmy, a tedy z hlediska prosazování svých pozic snáze „řiditelný“. Na druhou stranu, dnešní EU už dávno není tím, co bývala. To znamená, že ani byznysu nepatří EU zcela. Zatímco v době, kdy se ve Společenství primárně odbourávaly překážky s cílem usnadnit podnikání napříč členskými státy, vítězili zpravidla ti, kteří dokázali uvést na trh kvalitní produkt za nejlepší cenu, dnes jsou na špici ti, kteří si umějí ohlídat stále méně přehlednou regulaci a sladit ji se svými byznysplány. Má to konkrétní důsledky: jednotná pravidla pro sedmadvacet členských států byznys sice stále táhnou, jejich restriktivní povaha ale současně otevírá dveře debatám o relokaci mimo EU, ať už do USA nebo Číny či Indie (navzdory riziku, že dovoz zboží zpět do EU se tím může v důsledku celní ochrany prodražit, a nemluvě o tom, že ve zmíněných zemích už dávno působí firmy, které jsou s to těm z EU konkurovat). Výjimku z tohoto trendu představuje byznys, jehož možnost profitovat z vnitřního trhu sedmadvacítky je kvůli jeho lokálnějšímu charakteru omezená a/nebo je dlouhodobě spojen s robustními dotačními schématy. Typicky jde o podstatnou část zemědělského sektoru.

Aby byl výčet všech možných „(spolu)vlast­níků“ EU kompletní, nelze opomenout ještě jednoho, byť obtížně ohraničitelného – levici. Právě zastánci progresivismu a sociálního inženýrství, k jejichž výbavě neodmyslitelně a logicky patří jak extenzivní regulace, tak dotace, dokážou z dnešního nastavení politického systému EU profitovat nejvíce, respektive mnohem více než například konzervativci, jejichž ustrojení vychází z úplně jiných základů. Napomáhá jim v tom jak úspěšně provedený „dlouhý pochod institucemi“ inspirovaný idejemi Antonia Gramsciho, tak fakt, že po levicových řešeních je z různých důvodů poptávka. Tím hlavním je nejspíše to, že současný svět je složitý a přináší řadu vzájemně se křížících výzev, avšak výsledky politiky, která má na soudobé trendy a tendence reagovat, musejí být co nejhmatatelnější, přinejmenším na sociálních sítích. A tak často nejdou po příčině problémů, ale pouze po jejich symptomech (a právě k tomu se skvěle hodí regulace a/nebo dotace). Pokud se k tomu přidá snaha relativně malé, ale o to agilnější části veřejnosti dopřávat sluchu postmateriálním hodnotám a efektivně je nastolovat ve veřejném prostoru, pak konzervativci stojí před soupeřem, proti kterému mají jen málo protilátek.

Co s tím?

Tady by tato úvaha mohla končit, ovšem byl by to konec poněkud pesimistický a především bytostně nekonzervativní. Konzervatismus vždycky nabízel perspektivu – prokazoval svou životaschopnost tím, že uměl uvážlivě reagovat na měnící se svět a dobyté kóty opouštěl až poté, co se ukázalo, že k nim existuje solidní alternativa a/nebo že lpění na dosavadních pozicích přináší víc škody než užitku. V této situaci v EU nejsme.

Nic lepšího než evropský integrační projekt na starém kontinentě nemáme, což platí dvojnásob pro jakoukoliv zemi, která se na něm nepodílela od počátku, tedy i pro Česko. Nikdo taky ještě věrohodně neprokázal, že by členství v EU bylo jednoznačně škodlivé. V obecné rovině posiluje příslušnost k Západu, v rovině konkrétní přináší řadu benefitů, které bychom jinak neměli (občanům například Schengen nebo levný roaming, firmám jednotné regulatorní prostředí). A přestože proti nim jde často neuvážená regulace a/nebo obtížně čerpatelné a nezdravé dotace (další přívlastky si doplňte sami), zachovává si EU stále svou přitažlivost.

Závěr, který z toho vyplývá, je dvojí: Zaprvé, pochopme, proč je EU, jaká je, a naučme se s tím pracovat; nevkládejme do ní přehnané naděje, ale současně ji šmahem neodsuzujme za všechny nedokonalosti, které má. To nám rozváže ruce, naučí nás to obezřetně procházet nepřehlednými houštinami celé její architektury a především hrát s kartami, které jsou reálně k dispozici. Výborně to dělají například Poláci: přestože jsou v Bruselu často na tapetě, například kvůli otázkám spjatým s tzv. vládou práva, umějí se v prostředí velmi dobře orientovat, koordinovat a v konečném důsledku téměř vždy získají, co chtějí. Jistě, jsou velkým členským státem, ale to samo o sobě nestačí; je k tomu třeba odvaha, fištrón a hlavně schopnost a ochota ovládat řemeslo politiky.

Zadruhé, trpělivě usilujme o to, aby EU „nepřerostla“ ty, kteří před více než sedmdesáti lety stáli u zrodu někdejšího ESUO, tedy členské státy – a právě touto optikou nahlížejme na všechny tendence ke „stále užší“ integraci. Nejde o žádné zpátečnictví, nýbrž o nutnou podmínku toho, aby EU vůbec fungovala. EU bude tak silná, jak silné budou její členské státy. Nebo, pokud je to na vás moc, EU bude silná do té míry, do jaké budou moci členské státy v komplikovaném předivu institucí a zájmů dýchat. Jsou to totiž právě a jen členské státy, kdo nabízí občanům srozumitelný prostor pro artikulaci jejich zájmů. Pokud o něj přijdou, budou v nich i v EU jako celku sílit odstředivé tendence, které povedou v lepším případě k nárůstu podpory populistů a extremistů, v horším případě k (nejednomu) opakování brexitu. Ani jedno si Evropa v dnešní rozkolísané době nemůže dovolit.

Vyšlo v Kontextech 6/2023.