Analytik evropské legislativy Ondřej Krutílek aktuálně pracuje v týmu europoslance Alexandra Vondry. Kromě toho pravidelně pročítá stovky unijních tiskovek, abyste to nemuseli dělat sami, a připravuje na základě nich doporučení pro českou politiku. Nejzajímavější novinky pak končí v jeho přehledném newsletteru EU Radar. S Ondřejem mluvil jeho kolega Petr Dvořák z think-tanku Pravý břeh.

Ondřeji, průzkumy pravidelně potvrzují, že se Češi k EU stavějí vlažně. Myslíš, že je to problém komunikace, nebo politických priorit?

Je to hlavně problém toho, že EU se utrhla z řetězu, že řeší všechno, a nic pořádně. Češi jsou taky z historických důvodů citlivější na zásahy zvnějšku. To pak vytváří podmínky pro to, že jsme vůči EU vlažnější a že nejsme s to se ztotožnit s kdejakou progresivistickou agendou. Řešení je jednoduché: Netlačit v Bruselu tak na pilu. Nejen v Evropské komisi a Evropském parlamentu, ale ani v Radě a Evropské radě (které reprezentují – nebo by měly reprezentovat – členské státy).

Komise pořád hledá, kde všude by mohla být užitečná, a končí to projekty, jako jsou bezplatné jízdenky po Evropě pro mladé. Je tohle ten správný způsob, jak propagovat evropskou integraci?

Odpovídám thatcherovsky: „Ne, ne, ne!“ Nezpochybňuji individuální přínos pro ty, kteří si na lístky „sáhnou“. Ale mám dost zásadní problém s tím, že EU se tady pokouší někoho paternalisticky vodit za ručičku a ještě si na tom honit body. Jinak řečeno, s „bezplatnými“ jízdenkami bych nesouhlasil ani v případě, že by s nimi přišel stát. Natož EU, jejíž role má být z definice opravdu, ale opravdu jiná.

Co když se unijní orgány vyjadřují k politice v členských státech? Nejen z hlediska kvality demokracie, ale i v technikáliích. Tahle otázka je teď trochu odsunutá, ale bude třeba ji vyřešit.

Obecně se ale domnívám, že existuje jen jediná cesta, jak minimalizovat konflikty mezi státy a unijním právem: méně regulace, respektive méně společné regulace. Pokud se některé země dohodnou, že na platformě EU budou spolupracovat úžeji, ať to klidně dělají. Nástroje pro to jsou. A pokud jejich kooperace bude přinášet ovoce, rádi se k nim přidají i další.

Přesto my, umírnění konzervativci, na EU oceňujeme řadu výhod. Za největší devízu považujeme společný trh, EU nám pomáhá i v oblasti technické harmonizace… Kde podle tebe vede hranice mezi prospěšnou harmonizací a škodlivou regulací?

Ta hranice je samozřejmě tenká. Já za prospěšná považuji taková opatření, která 1. reagují na nějaký reálný (tedy nikoliv virtuální) problém, 2. mají širší podporu, například mezi výrobci a spotřebiteli, 3. jsou náležitě „vydiskutovaná“ (a proto se pořád nemění) a 4. lze od nich očekávat konkrétní výsledky v krátkodobém nebo střednědobém horizontu. Takže lapidárně řečeno, jednotné nabíječky pro mobily klidně ano, emisní standardy pro auta odporující fyzikálním zákonům ne.

Hodně lidí si myslí, že logickým posledním stádiem společného trhu je společná měna. Jaký by byl ideální scénář tady?

Euro je přesně tím projektem, který některým zemím vyhovuje a některým ne. Důvody mohou být různé – ekonomické, politické, symbolické. Já jsem toho názoru, že přijímat euro za každou cenu jen proto, že si to někdo vysnil, je hloupost. To ale neznamená, že jako nečlen eurozóny budu „školit“ země, které eurem platí, že dělají chybu. Mé horší já říká „žít a nechat zemřít“, to lepší se staví za EU, ve které se platí více měnami.

Další oblastí, kde konzervativci vítají evropskou integraci, je dopravní a komunikační infrastruktura. Je to skutečně téma, kde může být EU nejprospěšnější? Platí to i prakticky?

Ano, ale mohlo by víc. Takzvané transevropské sítě (TEN) v oblasti dopravy, energetiky a telekomunikací, zaměřené na propojení infrastruktury jednotlivých členských států, jsou skvělý projekt. Nesměl by ale trpět klasickým euroneduhem – že pravidla, kterými se TEN řídí, jsou evropská, ovšem peníze většinově pohříchu národní (takže je jich pořád málo a realizace pokulhává).

Hodně jsi se v minulosti zabýval „Nástrojem pro propojení Evropy“. Co to je, máme se bát?

Nástroj pro propojení Evropy, CEF, je fond na TEN, jak by řekl Ivan Mládek, který kdysi napsal písničku složenou prakticky jen ze zkratek. To, že CEF existuje a má existovat i po roce 2020, je samozřejmě dobře. Jeho velkým problém ale jsou, jak jsem už naznačil, peníze. Jen na dálnice a železnice, se kterými počítá evropská legislativa, by jich CEF potřeboval zhruba desetinásobek oproti tomu, čím aktuálně disponuje. A bohužel to nevypadá, že by se na tom zrovna v dnešní době mělo něco změnit.

Do infrastruktury se řadí i telekomunikace a internet. Mezi nejvíce skloňované výhody EU patří zlevnění roamingu a zahraničního volání. Souhlasíš?

S regulací roamingu jsem měl dlouho problém, protože Komise sáhla po nejbrutálnějším možném nástroji – regulaci konečných (spotřebitelských) cen. A europoslanci ani členské státy neměli sílu se jí postavit, protože nikdo nechtěl být ten, kdo bude lidem upírat levnější volání na dovolené. Později ale Brusel regulaci trochu „učesal“, a tak jsem ji vzal na milost. Uvidíme, zda bude její nastavení fungovat dlouhodobě a nepůjde jen o normu pro dobré počasí. Pokud bych měl ovšem vypíchnout jednu jednoznačně pozitivní aktivitu, o které se moc neví, ale je srovnatelně důležitá, tak to bude snaha EU odbourávat překážky, které brání rozšiřování vysokorychlostního internetu, třeba rušením zbytečných administrativních postupů. Bohužel to ale nezní tak sexy jako „zrušení roamingu“.

Co o dnešní EU řekla pandemie koronaviru? Reagovala EU přiměřeně? Fungovala kohezní politika podle tvých představ?

To je hned několik obtížných otázek najednou. Pandemie ukázala, že EU umí jen obtížně řešit krize, a když se do toho pustí, málokdy hledá konvenční řešení v rámci stávajících pravidel, a tak navrhuje pravidla nová, neozkoušená. Na druhou stranu je třeba přiznat, že v oblasti zdravotnictví má EU jen omezené pravomoci a v tomto smyslu si nakonec, po prvotním šoku z italského lockdownu, nevedla úplně špatně, například rozvolnila pravidla pro poskytování státní pomoci. Bohužel nakonec se otřepala, rozhodla se zadlužit kvůli záchraně strukturálně problematických ekonomik, jako je Itálie a Španělsko, a začala šlapat na plyn zelené revoluce, jejíž parametry stále ještě neznáme. V tom vidím velké nebezpečí do budoucna – že nezamýšlené důsledky převáží nad potenciálními pozitivy tzv. zeleného údělu.

Zelená politika se měla stát letošním tématem č. 1, ale koronavirus ji trochu odsunul do pozadí. Co je na Green Dealu dobrého a co je naopak slepá ulička?

Nemyslím si, že by se Green Deal dostal na vedlejší kolej. Ano, předkládání některých konkrétních iniciativ se dostalo do skluzu, ale maximálně v řádu jednotek měsíců. A tzv. climate law, norma, která by měla nastavit trajektorii snižování emisí oxidu uhličitého v EU až do roku 2050 (a zpřísnit cíl pro rok 2030), se už dávno projednává s cílem dosáhnout kompromisu mezi europoslanci a členskými státy do Vánoc. Green Deal obsahuje řadu zajímavých a relativně snadno realizovatelných záměrů, např. posílení biologické rozmanitosti, omezení škodlivosti zemědělské produkce nebo větší akcent na omezení plýtvání primárními i druhotnými surovinami. Bohužel to všechno zastiňuje svatý boj proti emisím CO2, který dělá vrásky řadě důležitých sektorů (energetika, automobilový průmysl), aniž by bylo jasné, kdy – a zda vůbec – se jeho důsledky pozitivně projeví v praxi.

A na závěr: Při pročítání českých médií mě překvapuje, jak stále rozšířený je myšlenkový model „Kdo v něčem kritizuje Brusel, nemá právo tam pracovat, tj. nemá co dělat v Europarlamentu“. Co bys takovým diskutujícím vzkázal?

Že je to přesně naopak! Že v Evropském parlamentu musejí zaznívat i hlasy, které jsou vůči EU kritické. Pokud vím, tak například frakce EKR nechce Unii ničit, ale reformovat. A má relativně jasnou představu, jak by EU po takové reformě měla vypadat. Nemá-li EU zničit sebe sama, potřebuje korektiv, ne partičku zaslepených yesmanů, kteří jsou přesvědčeni, že evropská integrace je podobna jízdě na kole, a tak je pořád třeba šlapat. Já osobně, když jedu z kopce, tak raději brzdím!

Vyšlo na theconservative.online.