Ondřej Krutílek léta pracuje jako analytik evropské legislativy, je autorem řady odborných publikací o EU, aktuálně působí v kanceláři europoslance Alexandra Vondry. Jak se dívá na evropskou snahu o uhlíkovou neutralitu a jakou strategii doporučuje Česku?

Ondřeji, jak bys jednou větou popsal Green Deal někomu, kdo o něm slyší poprvé?

Jednou větou to neumím, ale zkusím dvěma. Green Deal je nová dlouhodobá strategie EU, která chce do roku 2050, v návaznosti na závazky z Pařížské dohody, dosáhnout uhlíkové neutrality, tedy stavu, kdy budeme v Evropě vypouštět jen tolik skleníkových plynů, kolik sami dokážeme pohltit. Vychází z přesvědčení, že za globální oteplování může člověk a že klimatická neutralita je spolu s radikální proměnou ekonomiky a společnosti jedinou možností, jak se na světě neusmažit.

Jak to bude vypadat prakticky? Kdy budeme vědět, jestli jsme uspěli, podle čeho to poznáme?

Víme, jak jsme v EU snižovali emise dosud, i to, jak má vypadat stav uhlíkové neutrality. Musíme tedy „jen“ nastavit trajektorii, podle které se pojede. K tomu se bude průběžně kontrolovat, zda jsme se v našem úsilí nedostali na scestí. Přesně s tím počítá tzv. klimatický zákon, který se právě dojednává. Na něj pak budou navazovat konkrétní pravidla pro jednotlivé sektory (energetika, doprava, automobilový průmysl, stavebnictví, nakládání s odpady, ale i zemědělství).

Jedna z kritik, která strategii provází, hovoří o její nerealističnosti. V čem přesně spočívá?

Tento problém má řadu rovin. Zaprvé, Green Deal je v porovnání s předchozími „megastrategiemi“ (Lisabonskou agendou a Evropou 2020) nebezpečně jednorozměrný – bere mnohem méně ohled na ekonomiku a sociální záležitosti a na vše se dívá prakticky jen environmentální optikou. Zadruhé, Green Deal jen do roku 2030 počítá s dodatečnými investicemi 260 mld. eur ročně, ale neřeší, kde tyto peníze vezmeme. Zatřetí, i kdyby se nám nakrásně podařilo vše do puntíku splnit, je otázka, zda to k něčemu bude. EU se na globálních emisích skleníkových plynů podílí sotva desetinou, to znamená, že snažit se musejí hlavně jiní, například Čína, USA nebo Indie. A já se ptám: Dokáže EU, o které se léta tvrdí, že je ekonomickým obrem, politickým trpaslíkem a vojenským červem, přinutit ostatní, aby skákali tak, jak ona píská?

Dokument ale akcentuje i biodiverzitu nebo přechod k oběhovému hospodářství. Nejsou pro nás tyto cíle výhodné za všech okolností?

Souhlas, ale jak EU za ty roky znám, vím, že ďábel je skryt v detailu. Opět může snadno dojít k tomu, že se sny nepotkají s realitou. Ale obecně ano, podpora biologické rozmanitosti a aktivit, při kterých se neprodukuje zbytečně moc odpadu, má smysl. A osobně se domnívám, že je to i výrazně levnější než svatý boj proti CO2 a že výsledky se tu mohou dostavit mnohem rychleji.

Počítá Green Deal s různými podmínkami v rámci kontinentu? Napadá mě třeba problém vody v krajině nebo odlišný přístup k jádru a energetickému mixu vůbec.

Tady tě bohužel zklamu. O suchu v Green Dealu není v podstatě ani slovo. Voda, ať už pitná, užitková, nebo recyklovaná, hraje druhé housle. Problém energetického mixu je ještě horší. Klíčové nařízení o tzv. taxonomii, které bylo dojednáno pár dní po představení Green Dealu, počítá s tak přísnými požadavky na financování energetických projektů, že je splní jen slunce a vítr. Uhlí si neškrtne vůbec, voda bude mít problém, plyn se uplatní jen na nezbytně nutnou dobu a u jádra bude záležet, jak Evropská komise posoudí celý jeho životní cyklus, tedy i využití jaderného odpadu, protože jinak je tento energetický zdroj bezkonkurenčně nízkoemisní a nevyžaduje tolik místa jako solární nebo větrné elektrárny.

To zní dost restriktivně, a přitom se často říká, že máme Green Deal chápat jako příležitost. Jak velký manévrovací prostor tedy reálně máme?

To v tuto chvíli nedokážu přesně říct. V unijních institucích ale opravdu panují restriktivní tendence, i v návaznosti na požadavky Grety Thunberg. Přistupoval bych k tomu ale pragmaticky: Snažme se o to, abychom minimalizovali škody, které nejspíš přinese nová ambiciózní legislativa, a využijme všech možností k tomu, abychom z Green Dealu financovali něco smysluplného. Viz zmíněnou podporu biodiverzity a oběhového hospodářství.

Když to tedy vezmu úplně pragmaticky: S jakými penězi Green Deal operuje a kolik z toho je určeno pro Česko?

Vycházím z toho, že na zelenou transformaci hodlá EU v rozpočtovém období 2021–2027 dát zhruba třetinu všech prostředků a do Česka má v následujících sedmi letech přitéct necelý 1 bilion korun, nepočítaje v to půjčky z tzv. facility na podporu oživení a odolnosti. Z toho usuzuji, že přímo na plnění cílů Green Dealu bude k dispozici nejméně 300 mld. korun.

Tuto částku máme už teď jako Česko „jistou“, je podmíněna splněním nějakých kritérií, nebo o ni budeme teprve soutěžit?

Jisté jsou alokace z jednotlivých fondů a nástrojů, pokud předjednané dohody stvrdí členské státy EU a europoslanci. To, zda „předpřipravené“ peníze vyčerpáme, bude záležet na kvalitě operačních programů, přes které k nám peníze potečou, i na realizaci konkrétních projektů. Nekvalitní projekty EU neproplatí. Existuje i možnost sáhnout si na prostředky, které rozděluje přímo EU, tedy bez zprostředkování členskými státy, v tom české subjekty ale nikdy moc nevynikaly.

Jaké modelové typy projektů peníze pokryjí?

Projekty zaměřené na snižování ekostopy ve veřejném i soukromém sektoru. Patří sem investice do zvyšování energetické účinnosti, do transformace nejpostiženějších (postuhelných) regionů, což je u nás Ostravsko, Ústecko a Karlovarsko. Nebo elektromobilita. Prim má hrát veřejný sektor a malé a střední podniky.

Je Česko na takovou výzvu připravené?

Jak kdo. Vím, že některé kraje vývoj v EU samy sledují a vědí, že si už dopředu mají vytvářet zásobník projektů, které dopracují, jakmile budou jasné podmínky čerpání evropských peněz. Obdobně se chovají větší, například energetické firmy. Ty malé a střední mají vzhledem ke covidu úplně jiné starosti. Největší problém ale vidím na úrovni vlády. Předchozí programová období trpěla množstvím neflexibilních operačních programů. Vláda by se z toho měla poučit a měla by si ujasnit, jak postaví ty nové. Zatím je ale s výjimkou postcovidového Národního plánu obnovy (který také počítá s financováním Green Dealu) ticho po pěšině. Dokonce i ten Národní plán připomíná spíš seznam, co se nám zatím nepodařilo zrealizovat. Přitom právě peníze na obnovu po covidu bude třeba utratit rychle, jinak o ně přijdeme.

Když zmiňuješ covid, zamíchal nějak unijní zelenou politikou? Můžeme čekat nějaké rozvolnění plánů?

Vůbec ne, naopak. Některé legislativní iniciativy sice mají pár měsíců zpoždění, ale kritická většina členských států i europoslanců podporuje myšlenku, že cesta z covidové krize musí být zelená nebo digitální. Ideálně obojí.

Řekněme tedy, že jsem hejtman některého českého kraje. Co pro mě znamená Green Deal v následujících čtyřech nebo osmi letech? Na co se mám připravit?

Hlavně si zmapovat terén a definovat priority. Mnohokrát jsem byl svědkem toho, že se žadatelé o evropské peníze pokoušeli vejít do požadavků projektů – a pak zrealizovali něco, co jim nebylo k ničemu, nebo jim to dokonce škodilo (třeba museli hradit provozní náklady, na které pro samou dotaci nepomysleli). Tematicky bych se orientoval na snižování energetické náročnosti budov, kterých kraje vlastní tuny, nebo na vytváření infrastruktury pro elektromobilitu.

A co kdybych byl majitelem firmy s třiceti zaměstnanci?

Tady záleží na tom, co firma dělá. Uspořit na energiích se dá vždycky, třeba vytvořením soběstačného energetického systému, a pokud je na to možné využít dotace, šel bych do toho. České operační programy pro podnikatele byly ale vždy dost těžkopádné a řadu podnikatelů bohužel odradily řadou nesmyslných požadavků.

Ptal se Petr Dvořák.

Vyšlo v časopisu EKO Česko 1/2021.